Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr

Kdo jsme?

Tento web reprezentuje hnutí Chlapi, neformální společenství mužů, kteří hledají takové způsoby duchovního prožívání, se kterými se dokážou jako muži ztotožnit a celou bytostí je žít.


Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.

Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání. 

Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.

Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.

Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování. 

Pavel Hrdina a Martin Šmídek

Seznam přeložených témat

Překlad meditace CAC ze středy 24. 5. 2023
na téma: Deprese a duchovní uzdravení

Léčivé působení komunity a služby

Ženská teoložka a pastorka Dr. Monica Colemanová otevřeně píše o své zkušenosti s bipolární depresí:  

Buď jsem se cítila smutná, nebo jsem necítila vůbec nic. Nedokázala jsem se cítit šťastná ani se těšit na věci, ze kterých jsem chtěla mít radost. Už jsem si ani nedokázala vzpomenout, co mi dělalo radost. Necítit nic bylo lepší než cítit se smutný, ale nakonec jsem se cítil smutný. Ztrácela jsem schopnost fungovat. Musela jsem se od všeho citově odpoutat, jen abych pořád nebrečela, a stejně to někdy nefungovalo. Stálo mě veškerou energii, abych vstala, oblékla se, byla tam a neplakala celý den. Už měsíce a měsíce jsem se pořádně nevyspala. [1]  

Při své snaze o uzdravení se doktorka Colemanová připojila k církevní skupině pletení, která vytvářela předměty pro bezdomovce. Scházeli se každý měsíc a - poté, co léta bojovala s depresemi - začala Colemanová znovu zakoušet Boží přítomnost ve společenství, které se věnuje službě druhým.  

Zjevení ke mně nepřišlo jako blesk z čistého nebe. Bůh tam prostě byl. V šálku horkého čaje. V ženách, které se sešly. V našem smíchu. V pletení. Bůh byl v mých jednotných řadách stehů. Bůh byl i v upuštěném oku, které vytvořilo nedokonalost.... V pohybu příze skrze prsty a jehlice je něco svatého. Uzemní vás to. Chrání vás před pádem do propastí kolem vás…. Bůh je v každé buňce, v každém člověku a v každé činnosti. Ať už o tom vím, nebo ne. Ať už to tak cítím, nebo ne. Bůh tvoří. Pomocí příze a jehlic, škytání, rozmotávání, došívání, rytmu a jednotlivých stehů Bůh tvoří něco nového. Něco krásného. Myslela jsem si, že mé modlitby a dobré úmysly při pletení pro muže bez domova jsou božskou činností. Pletla jsem Boha do čepice a šály. Ne, Bůh pletl mě. S terapeuty, léky, smysluplným studiem, malým církevním společenstvím, pastorem, který se staral, přáteli, kteří mi rozuměli, a pojmenováním mého stavu mě Bůh pletl. Bůh mě pletl zpátky dohromady. [2] 

Coleman nám připomíná, že naše diagnózy nás nedefinují, ale jsou součástí naší celoživotní cesty objevování naší skutečné hodnoty v Bohu: 

Nechci být redukován na své symptomy a diagnózu. Svázaný. Učím se, jaký je rozdíl mezi zajetím a odpočinkem, mezi nemocí a stavem. Není na mně nic špatného. Koneckonců jsem to jediné já, které jsem kdy poznala. Ale někdy potřebuji zpomalit, zkontrolovat, jestli jsem v pořádku; podívat se na emotivní hromádku příze v mém klíně, zrušit pár řad a zkusit to znovu. Potřebuji vědět, že věci, které upustím, věci, které nemůžu dělat tak, jak bych chtěla, těžké části mého života nejsou selháním. Jsou důkazem toho, že jsem člověk. [3] 

Fr. Richard Rohr, OFM
přeloženo DeepL
The Healing Work of Community and Service 

Womanist theologian and pastor Dr. Monica Coleman writes openly about her experience with bipolar depression:  

I either felt sad or I felt nothing at all. I couldn’t feel happy or look forward to things I wanted to feel happy about. I couldn’t even remember what made me happy anymore. Feeling nothing was better than feeling sad, but eventually I felt sad. I was losing my ability to function. I had to detach myself emotionally from everything just to keep from crying all the time, and still sometimes that didn’t work. It took all my energy to get up and get dressed and be there and not cry through the day. I hadn’t had a decent night’s sleep in months and months. [1]  

In her quest for healing, Dr. Coleman joined a church-based knitting group that created items for homeless individuals. They met monthly, and—after struggling with depression for years—Coleman began to experience the presence of God again in a community dedicated to serving others.  

Revelation did not come to me in thunderbolts. God was just there. In the hot cup of tea. In the women who gathered. In our laughter. In the knitting. God was in my uniform rows of stitches. God was also in the dropped stitch that created an imperfection.… There is something holy in the movement of yarn through fingers and needles. It grounds you. It keeps you from falling through the chasms around you…. God is in every cell, every person, and every activity. Whether I know it or not. Whether it feels like it or not. God is creating. With yarn and needles, hiccups, unraveling, do-overs, a rhythm, and individual stitches, God is making something new. Something beautiful. I thought that my prayers and good intentions in knitting for homeless men were divine activity. I was knitting God into the hat and scarf. No. God was knitting me. With therapists, medication, meaningful studies, a small church community, a pastor who cared, friends who understood, and a name for my condition, God was knitting me. God was knitting me back together. [2] 

Coleman reminds us that our diagnoses do not define us but are part of our lifelong journey of discovering our true worth in God: 

I don’t want to be reduced to my symptoms and diagnosis. Tied down. I am learning the difference between captivity and rest, between an illness and a condition. There’s nothing wrong with me. After all, this is the only me I’ve ever known. But sometimes I need to slow down, check to see if I’m okay; look at the emotional heap of yarn in my lap, undo a few rows, and try again. I need to know that the things I drop, the things I can’t do the way I want, the hard parts of my life are not failure. They are evidence that I’m human. [3] 

Fr. Richard Rohr, OFM
Odkazy:  

[1] Monica A. Coleman, Bipolar Faith: A Black Woman’s Journey in Depression and Faith (Minneapolis, MN: Fortress Press, 2016), 281.  

[2] Coleman, Bipolar Faith, 332–333.  

[3] Coleman, Bipolar Faith, 340. 


Zde se nacházejí překlady Daily Meditations, jejichž anglické originály se nacházejí na webu CAC. V den jejich vydání je zde nalezneš přeložené strojově pomocí DeepL, zpravidla do druhého dne pak projdou jazykovou úpravou někým z týmu překladatelů :-) Pokud vládneš dobrou angličtinou, přihlas se asi raději přímo u zdroje těchto úvah, tedy na webu CAC. Budeš je pak do své mailové schránky dostávat již k ranní kávě. -mš-