Během nepantly se rozbíjí náš pohled na svět a naše sebepojetí. Nepantla je bolestivá, chaotická, matoucí a zmatená; signalizuje nečekané, nekontrolovatelné posuny, přechody a změny. Nepantla bolí!!!! Nepantla je však také časem sebereflexe, volby a potenciálního růstu.

-AnaLouise Keating

Pojmem "nepantla" se zabývá domorodý národ Nahuatl ze středního Mexika a blízkých oblastí. Vystihuje pocit proměny v divočině a díky divočině. Duchovní učitelka Liza Rankowová v něm nachází povzbuzení a moudrost, kterou nabízí:

Gloria Anzaldúa napsala o bohatě nuancovaném nahuatlském pojmu napantla. Označovala jej za stav mezi-bytí, liminální prostor, kde existuje více realit současně a kde může dojít k transformaci. Napantla se týká jak našich individuálních, tak i kolektivních cest....

V abrahámovských písmech je dalším místem meziprostoru poušť. Vezměme si příběh Exodu o útěku Izraelitů z egyptského otroctví: jejich cesta pouští trvala 40 let, než vstoupili do Kanaánu, neboli do toho, čemu se říkalo "země zaslíbená"... Fyzický terén mezi Egyptem a Kanaánem nebyl tak rozsáhlý, aby jeho přechod trval 40 let. Ale duchovní vývoj nutný k přechodu od vědomí otroctví k vědomí osvobození vyžaduje čas. Lidé, kteří vyšli z pouště, nebyli těmi, kteří do ní vstoupili. Číslo 40, které znamená dokončení, zde není míněno jako měřítko chronologického času, ale jako označení období zkoušek při přechodu od jednoho způsobu bytí k jinému.

Nepantla nás vybízí, abychom přijali mezidobí, protože se v něm můžeme naučit a stát se někým jiným:

Čas divočiny, stejně jako časy napantla, jsou bolestivé a obtížné a většina z nás se z nich chce co nejrychleji dostat. Přesto zkrátit tento proces znamená předčasně rozpárat kuklu, protože chceme motýla. Najdeme v něm jen hlen nebo napůl zformované tělo brouka s malými nepoužitelnými křídly. Otázka nezní, co potřebujeme k tomu, abychom se dostali z této divočiny, ale spíše, co potřebujeme k tomu, abychom v divočině mohli přebývat - tak dlouho, jak bude potřeba k dokončení naší proměny, naší metamorfózy. Víte, divočina je období, ne místo. A stejně jako hojení ran nebo proměna v motýla je i cesta divočinou procesem, nikoliv událostí.

V kultuře "životních hacků" a okamžitého uspokojení se představa prodlévání v náročném mezidobí duchovního zápasu může zdát zcela nelákavá. Je tak lákavé chtít obejít poušť a spěchat do zaslíbené země. Tyto zkušenosti formace a proměny jsou však nezbytné, abychom se nesnažili vstoupit do nového světa se stejným vědomím, které vytvořilo ten starý.

Pouště jsou tyglíky, v nichž se stáváme lidmi, kteří mohou žít v nových zemích zaslíbení a osvobození.

During nepantla our world views and self-identities are shattered. Nepantla is painful, messy, confusing and chaotic; it signals unexpected, uncontrollable shifts, transitions, and changes. Nepantla hurts!!!! But nepantla is also a time of self-reflection, choice, and potential growth.

—AnaLouise Keating

The concept of “nepantla” comes from the indigenous Nahuatl people of central Mexico and nearby regions. It captures a sense of being transformed in and by the wilderness. Spiritual teacher Liza Rankow finds encouragement in the wisdom it offers:

Gloria Anzaldúa wrote about the richly nuanced Nahuatl concept of napantla. She referred to it as a state of in-between-ness, a liminal space where multiple realities simultaneously exist, and transformation can occur. Napantla relates to both our individual journeys and our collective ones….

In the Abrahamic scriptures, the wilderness is another place of in-between-ness. Take the Exodus story about the Israelites’ escape from bondage in Egypt: their journey through the wilderness lasted 40 years before they entered Canaan, or what was referred to as “the promised land.”… The physical terrain between Egypt and Canaan wasn’t so vast that it took 40 years to cross. But the spiritual evolution necessary to move from a consciousness of bondage to a consciousness of liberation takes time. The people who emerged from the wilderness were not the ones who entered it. The number 40, which signifies completion, is not intended here as a measure of chronological time, but as an indication of a period of trials in the transition from one way of being to another.

Nepantla encourages us to embrace the in-between for all we can learn and become in the process:

Wilderness times, like those of napantla, are painful and difficult, and most of us want to get out of them as quickly as we can. Yet to shortchange the process is to pry open a cocoon prematurely because we want the butterfly. All we’re going to find in there is goop, or a half-formed bug body with tiny useless wings. The question is not what we need in order to get out of this wilderness, but rather, what do we need to inhabit the wilderness—for as long as it takes to complete our transition, our metamorphosis. You see, the wilderness is a season not a location. And like the healing of wounds, or the becoming of a butterfly, the wilderness journey is a process, not an event.

In the culture of “life hacks” and instant gratification, the idea of tarrying in the arduous in-between of spiritual wrestling may seem entirely unappealing. It’s so tempting to want to bypass the wilderness and hurry on to the promised land. However, these experiences of formation and transformation are essential, lest we try to enter the new world with the same consciousness that created the old one.

Wildernesses are crucibles where we become the people who can live into new lands of promise and liberation.