Otec Richard nás zve na cestu víry. Může být provázena nejistotou, ale na této cestě můžeme důvěřovat v Boží přítomnost.

Někdy teprve když se ohlédneme za uplynulými lety, z nichž mnohé jsme strávili na poušti, vidíme Boží prozřetelnost. Když jsme těmito roky putovali, žádný z nich se nám možná nezdál příliš slavný. Když se však ohlédneme zpět, vidíme, jak nás Bůh vedl, a spatříme krásu Boží zachraňující lásky.

Ale když jsme uprostřed toho všeho, nemusí se nám to zdát vůbec krásné. Může se to zdát docela obyčejné. Obvykle nemůžeme s jistotou říci, zda Bůh v našem životě jedná. Ve skutečnosti můžeme být schopni podat pádný argument proti. Stačí se podívat na proroky, Jóba nebo Ježíše! Cesta víry není cestou jistoty.

Dovedu si docela snadno představit, že Mojžíš občas zaváhal. Musel váhat a přemýšlet, zda ho Bůh skutečně vede, nebo zda je jen na nějakém velkém ego tripu. Kdyby Mojžíš viděl nějaké viditelné zjevení nebo slyšel nějaké slyšitelné zvuky, které by mu daly naprostou jistotu, že má pravdu, Mojžíšova cesta by nebyla cestou víry. Byla by to cesta poznání.

Všichni jsme povoláni ke způsobu víry. Na každém kroku nás Bůh žádá, abychom důvěřovali, abychom řekli ano, abychom vložili svůj život do Božích rukou. Je to jako chodit po tmavé místnosti a bát se, že do něčeho narazíme, zakopneme nebo spadneme. Dáváme ruce před sebe a jdeme velmi pomalu. Zoufale toužíme po tom, aby naše cesta byla osvětlená. Chceme vědět, kam jdeme a jak se tam dostaneme. Ze tmy k nám však přichází hlas, který nás žádá, abychom důvěřovali. Chceme jistotu, ale Bůh nás místo toho žádá, abychom měli víru.

Naše víra a naše důvěra tedy spočívá v Bohu - ne v naší vlastní chytrosti, strategii nebo plánování, ne v našem postavení nebo penězích. Na poušti jsou nám všechny naše modly odebrány a naše jistota je pryč. Poušť, temnota, je školou odevzdanosti, místem, kde se učíme naprosté závislosti na Bohu.

Velmi často zakoušíme víru v její nejčistší podobě, když se nacházíme uprostřed utrpení. Možná jsme vyrostli v představě, že jsme nějací slavní mučedníci (nebo jsem to možná byl jen já), ale když jsme uprostřed toho všeho, není to vůbec slavné. Všechno se to zdá tak nesmyslné, tak nespravedlivé a špatné, a přesto je to jádro utrpení. Podstatou zkušenosti pouště je to, že se z ní prostě chceme dostat. Kdybychom v tom dokázali najít nějaký vzor, mělo by to nějaký smysl. Kdybychom v ní mohli najít nějaký smysl, mohla by nám dát smysl pro orientaci. Skutečně trpíme, když nemůžeme najít ani jedno z toho, a přesto je i tehdy Bůh přítomen.

Father Richard invites us to take a journey of faith. It may be plagued by uncertainty, but we can trust in God’s presence along the way.

Sometimes it is only when we look back over the years, many of them spent in the wilderness, that we see the providence of God. When we were traveling through those years, none of them may have seemed very glorious. But when we look back, we can see how God was leading us, and we behold the beauty of God’s saving love.

Yet when we are in the middle of it, it may not seem very beautiful at all. It may seem quite ordinary. Usually we cannot tell for certain if God is acting in our life. In fact, we may be able to make a strong case against it. Just look at the prophets, Job, or Jesus! The way of faith is not a way of certitude.

I can imagine quite easily that Moses faltered on occasion. He must have hesitated and wondered whether God was really leading him, or whether he was just on some big ego trip. If Moses saw some visible apparition or heard some audible sounds which made him absolutely certain that he was right, Moses’s way would not have been a way of faith. It would have been a way of knowledge.

We are all called to a way of faith. At each step God asks us to trust, to say yes, to put our lives in God’s hands. It’s like walking around in a pitch-dark room, afraid that we’re going to bump into something or trip or fall. We put our hands out in front of us and walk very slowly. We want desperately to have our pathway illuminated. We want to know where we are going and how we are going to get there. Yet a voice comes to us out of the darkness, asking us to trust. We want certitude, but instead God asks us to have faith.

Our faith and our trust, then, are in God—not in our own cleverness, strategies, or planning, not in our status or money. In the desert, all our idols are taken away from us and our security is gone. The desert, the darkness, is the school of surrender, the place for learning total dependence on God.

Very often we experience faith in its purest form when we are in the midst of suffering. Perhaps we grew up picturing ourselves as some kind of glorious martyr (or perhaps that was just me), but when we are in the middle of it, it’s not glorious at all. It all seems so meaningless, so unjust and wrong, yet that’s the heart of the suffering. The essence of the desert experience is that we just want to get out it. If we could find a pattern in it, it would have some meaning. If we could find some purpose in it, it might give us a sense of direction. We truly suffer when we can find neither of those things, and yet even then, God is present.