Otec Richard popisuje, jak se Mojžíš postupně naučil důvěřovat Boží lásce:

Podle knihy Exodus „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako člověk mluví se svým přítelem“ (Ex 33,11). Text knihy Exodus však také ukazuje, že dosažení plného spojení je postupným procesem zakrývání a odhalování. Bůh v tomto uctivém vztahu s Mojžíšem přebírá iniciativu a zve ho k větší intimitě a neustálému rozhovoru, který umožňuje vzájemné odhalování sebe sama, což je vzor pro všechny milostné vztahy.

Mojžíš popisuje tuto počáteční zkušenost jako "hořící keř, který neshoří" (Ex 3,2). Je rozpolcen mezi tím, zda se rozběhnout vpřed vstříc plameni, nebo se nepřibližovat a zout si boty (Ex 3,4-5) - klasická reakce na mysterium tremendum. Je běžné, že mystikové, od Mojžíše po Bonaventuru, od Hildegardy z Bingenu po kvakera Thomase Kellyho, popisují zkušenost Boha jako oheň, pec nebo čisté světlo. Během této rané zkušenosti si však "Mojžíš zakryl tvář, bál se ohlédnout na Boha" (Ex 3,6). Musí se pomalu učit, jak se na Boha dívat. Zpočátku Mojžíš nadále žije jako většina z nás, ve svém studu, nejistotě a pochybnostech.

Bůh postupně přesvědčuje Mojžíše o své úctě, kterou Mojžíš nazývá „milostí“, ale ne bez vážných námitek ze strany Mojžíše: 1) „Kdo jsem já?“ 2) „Kdo jsi ty?“ 3) „Co když mi neuvěří?“ 4) „Koktám.“ 5) „Proč nepošleš někoho jiného?“ V každém případě Bůh zůstává v dialogu, odpovídá Mojžíšovi s úctou a dokonce důvěrně, nabízí slib osobní přítomnosti a neustálý pohled na to, kým Bůh je – Bytí samo, Existence sama, bezejmenný Bůh nad všemi jmény, beztvarý Bůh před všemi formami, osvoboditelský Bůh, který je zcela osvobozený. Bůh potvrzuje svou konečnou svobodu od lidských pokusů zachytit Boha v pojmech a slovech tím, že říká: „Jsem, který jsem“ nebo „Budu, který budu“ (Ex 3,14).  V průběhu jeho příběhu vidíme, že Mojžíš pomalu vstřebává tutéž odvážnou svobodu.

Ale aby se Mojžíš naučil základní svobodě ve svém pravém já, musí Bůh Mojžíšovi zadat konkrétní úkol: vytvořit svobodu pro lidi, kteří o ni příliš nestojí, a svobodu od utlačovatele, který si myslí, že má vše zcela pod kontrolou. Právě při práci pro vnější svobodu, mír a spravedlnost ve světě často objevujeme ještě hlubší vnitřní svobodu. Tuto svobodu musíme objevit, abychom přežili v přítomnosti tolika smrtí. Jinak se můžeme stát cynickými a zlostnými a časem se stáhnout od Boha i od druhých lidí.

U Mojžíše vidíme neodmyslitelné spojení mezi činností a kontemplací, dialog mezi vnější cestou a vnitřní cestou. Kontemplace je spojení se Zdrojem lásky, které aktivistům umožňuje zůstat dlouhodobě angažovaní, aniž by vyhořeli. Mojžíš nám ukazuje, že toto spojení akce a kontemplace je nezbytné a možné.

Father Richard describes how Moses gradually learned to trust in God’s love:

According to the book of Exodus, “The Lord used to speak to Moses face to face, as a person speaks to a friend” (33:11). And yet the Exodus text also demonstrates how coming to the point of full interface is a gradual process of veiling and unveiling. God takes the initiative in this respectful relationship with Moses, inviting him into a greater intimacy and ongoing conversation, which allows mutual self-disclosure, the pattern for all love affairs.

Moses describes this initial experience as “a blazing bush that does not burn up” (Exodus 3:2). He is caught between running forward to meet the blaze and coming no nearer, taking off his shoes (Exodus 3:4–5)—the classic response to mysterium tremendum. It is common for mystics, from Moses to Bonaventure, from Hildegard of Bingen to the Quaker Thomas Kelly, to describe the experience of God as fire, a furnace, or pure light. But during this early experience, “Moses covered his face, afraid to look back at God” (Exodus 3:6). He has to be slowly taught how to look at God. At first Moses continues to live like most of us, in his shame, insecurity, and doubt.

God gradually convinces Moses of God’s respect, which Moses calls “favor,” but not without some serious objections from Moses’s side: 1) “Who am I?” 2) “Who are you?” 3) “What if they do not believe me?” 4) “I stutter.” 5) “Why not send someone else?” In each case, God stays in the dialogue, answering Moses respectfully and even intimately, offering a promise of personal Presence and an ever-sustaining glimpse into who God is—Being Itself, Existence Itself, a nameless God beyond all names, a formless God previous to all forms, a liberator God who is utterly liberated. God asserts God’s ultimate freedom from human attempts to capture God in concepts and words by saying, “I am who I am” or “I will be who I will be” (Exodus 3:14). Over the course of his story, we see that Moses slowly absorbs this same daring freedom.

But for Moses to learn foundational freedom in his true self, God has to assign Moses a specific task: create freedom for people who don’t want it very badly and freedom from an oppressor who thinks he is totally in control. It’s often in working for outer freedom, peace, and justice in the world that we discover an even deeper inner freedom. We must discover this freedom to survive in the presence of so much death. Otherwise, we can become cynical and angry and retreat from God and from other people over time.

In Moses, we see the inherent connection between action and contemplation, the dialogue between the outer journey and the inner journey. Contemplation is the link to the Source of Love that allows activists to stay engaged for the long haul without burning out. Moses shows us that this marriage of action and contemplation is essential and possible.