Autorka Lisa Colón DeLay se zamýšlí nad smyslem askeze, která se běžně objevuje v učeních a příbězích rané pouštní spirituality:

Toto rané období křesťanských dějin, obecně 300-600 n. l., se stalo plnohodnotným historickým hnutím, neboť komunity křesťanů žily jako náboženští asketové. Slovo asketa pochází z řeckého výrazu pro namáhavý sportovní trénink, který zahrnuje disciplínu a odříkání: askesis. V podobném smyslu byli tito obyvatelé pouště atlety, kteří netrénovali na sport nebo hry, ale na duchovní soutěže života: výzvy, které zahrnovaly celek sebe sama. Očistili svůj život od všeho zbytečného a zaměřili se na dosažení duchovních vítězství, která nepřicházejí snadno....

Ti, kdo mají o pouštních asketech jen zběžné znalosti, se mohou domnívat, že šlo o jakési super svaté nebo dokonalé poustevníky: zbožné stoupence přísných náboženských pravidel, kteří se očistili od všech tělesných tužeb a požitků. To není pravda. [1]

V linii pouštních matek a otců jsme i my zváni k celoživotní praxi a odhodlání k důvěrnému vztahu s Bohem.

Přestože je pravda, že pouštní poustevníci a mniši měli život na hony vzdálený tomu, co prožíváme v běžném dni, lidská zranitelnost, která je sužovala, trápí i nás. Skutečnou zkouškou duchovní zralosti není to, zda funguje na odlehlém horském srubu nebo v osvěžujícím rekolekčním centru; jde o to, zda jsme byli proměněni tak, aby se naše zralost projevila v běžném životě. Nevyčíslitelné množství křesťanů, z nichž většina zůstala historií zapomenuta, nalezlo klid a mír přímo uprostřed stresu a chaosu běžného života a mnozí z nich tak činí dodnes. Jsou to nesčetní a bezejmenní obyčejní svatí - velký oblak svědků, kteří nás také povzbuzují těsně zpoza závoje....

Všichni pouštní otcové a matky nám ukazují, že jednorázová zvláštní prozření nejsou tím, co nám přináší duchovní zralost nebo pokoj. Prostřednictvím vrstvení situací, bojů a období rosteme v oddanosti, zralosti a moudrosti. Dědictví v království nebeském znamená podobat se Kristu; toto dědictví přichází v pomalých dávkách, které vyžadují pilnost a pozornost, abychom se je naučili a přijali. Toho nedosáhneme za týdny nebo měsíce, ale za desetiletí – za celý náš život a dokonce i v průběhu generací. Je to pomalý proces. Zvykněme si na to a připravme se na dlouhou cestu.

Duchovní semínka, která kdysi otcové a matky zasadili do úrodné půdy hledajících, mohou i nyní, po více než 1 500 letech, krásně rozkvést v půdě vaší. Takto funguje Boží sláva. Vy jste projevená Boží sláva. [2]

Author Lisa Colón DeLay reflects on the purpose behind the ascetism that is commonly found in the teachings and stories of the early desert spirituality:

This early period of Christian history, 300-600 CE generally, became a full-blown historical movement as communities of Christians lived as religious ascetics. The word ascetic comes from the Greek word for strenuous athletic training that involves discipline and deprivation: askesis. In a similar sense, these desert dwellers were athletes, training not for sports or games but for the spiritual contests of life: challenges that involved the totality of themselves. They purged their lives of everything superfluous and turned toward obtaining spiritual victories, which don’t come easily.…

Those with a passing knowledge of the desert ascetics may suppose they were some sort of super saints or perfected hermits: pious followers of strict religious rules who had purged themselves of all fleshly desire and pleasure. That is incorrect. [1]

In the lineage of the desert ammas and abbas, we too are invited to a lifetime of practice and a commitment to intimacy with God.

While it’s true that desert hermits and monastics had lives far removed from what we experience in a typical day, the human vulnerabilities that plagued them plague us too. The real test of spiritual maturity isn’t whether it works on an isolated mountaintop cabin or a refreshing retreat center; it’s whether we have been transformed so that our maturity plays out in regular life. Untold numbers of Christians, most of whom remain forgotten by history, found stillness and peace right in the middle of the stress and chaos of ordinary life, and many still do. They are the innumerable and unnamed ordinary saints—a grand cloud of witnesses who also cheer us on from just beyond the veil….

All the desert abbas and ammas show us that one-off special insights are not what bring us spiritual maturity or peace. Through the layering of situations, struggles, and seasons, we grow more devoted, mature, and wise. The inheritance in the kingdom of heaven means possessing Christlikeness; this inheritance comes in slow disbursements that take diligence and attention to learn and receive. We accomplish this not over weeks or months but over decades—over our lifetime and even into and throughout generations. The place is slow. Let’s get accustomed to that and settle in for the long haul.

The spiritual seeds the ammas and abbas once planted in the fertile soil of seekers can still beautifully bloom now in the soil of you, more than 1,500 years later. This is how the glory of God works. You are the glory of God made manifest. [2]