Trapistický mnich Thomas Merton (1915-1968) se významně zasloužil o obnovu kontemplativní tradice v křesťanském náboženství. Merton přeložil sbírku výroků pouštních otců a pojal jejich styl učení prostřednictvím krátkých příběhů či výroků, přičemž zdůraznil, že je důležité zakoušet jejich moudrost na vlastní kůži:

Naše doba tento druh prostoty zoufale potřebuje. Potřebuje si znovu osvojit něco ze zkušenosti, která se odráží v těchto řádcích. Slovo, které je třeba zdůraznit, je zkušenost. Těch několik krátkých vět shromážděných v tomto svazku má jen malou nebo žádnou hodnotu pouze jako informace. Bylo by zbytečné přeskakovat tyto [aforismy] a lehce si všímat toho, že Otcové řekli to a to. K čemu nám bude pouhé vědomí, že takové věci byly kdysi řečeny? Důležité je, že byly prožity. Že vyplývají ze zkušenosti hlubších úrovní života. [1]

Benedicta Wardová, badatelka zabývající se pouštními mystiky, popisuje, jak jednoduchý jazyk pouštních otců a matek může zakrývat hlubokou moudrost, kterou obsahují:

Tyto výroky zachovávají nestrukturovanou moudrost pouště v jednoduchém jazyce... Nejsou vždy vzájemně konzistentní a vždy je třeba je číst v kontextu, v němž byly vysloveny. Nejedná se o abstraktní myšlenky, které lze bez rozdílu aplikovat, ale o příklady toho, co bylo řečeno v konkrétních situacích.

Podstatou pouštní spirituality je to, že se neučila, ale přejímala; byla to celá životní filozofie. Nejednalo se o esoterickou doktrínu ani předem daný plán asketické praxe, který by se dal naučit a aplikovat. Otec, neboli „abba“, nebyl ekvivalentem zenového buddhistického „mistra“. Je důležité to pochopit, protože ve skutečnosti neexistuje žádný způsob, jak hovořit o způsobu modlitby nebo duchovním učení pouštních otců. Neměli systematický způsob; měli tvrdou práci a zkušenosti celoživotního úsilí o nasměrování každého aspektu těla, mysli a duše k Bohu, a o tom hovořili. To také mysleli modlitbou: modlitba nebyla činností, které se věnovali několik hodin denně, byl to život neustále obrácený k Bohu.

Abba Agathon řekl: "Modlitba je tvrdá práce a velký boj do posledního dechu." A o abbovi Lotovi se vypráví příběh:

Abba Josef přišel k abbovi Lotovi a řekl mu: "Otče, podle svých sil zachovávám mírné pravidlo modlitby a půstu, ticha a rozjímání, a nakolik mohu, ovládám svou představivost; co víc musím dělat?" Abbá řekl: "Otče, já se modlím a postím. Stařec se zvedl a vztáhl ruce k nebi, takže jeho prsty se staly podobnými plamenům ohně, a řekl: "Chceš-li, staneš se celý plamenem." "Ať se staneš plamenem ohně," odpověděl. [2]

Trappist monk Thomas Merton (1915–1968) did much to recover the contemplative tradition within the Christian religion. Translating a collection of the sayings of the desert fathers, Merton embraced their style of teaching through short stories or sayings, emphasizing the importance of experiencing their wisdom for ourselves:

Our time is in desperate need of this kind of simplicity. It needs to recapture something of the experience reflected in these lines. The word to emphasize is experience. The few short phrases collected in this volume have little or no value merely as information. It would be futile to skip through these [aphorisms] and lightly take note of the fact that the Fathers said this and this. What good will it do us to know merely that such things were once said? The important thing is that they were lived. That they flow from an experience of the deeper levels of life. [1]

Benedicta Ward, a scholar of the desert mystics, describes how the simple language of the desert abbas and ammas can mask the deep wisdom they contain:

These sayings preserve the unstructured wisdom of the desert in simple language…. They are not always consistent with one another and they always need to be read within the context in which they were given. They are not abstract ideas to be applied indiscriminately, but instances of what was said in particular situations.

The essence of the spirituality of the desert is that it was not taught but caught; it was a whole way of life. It was not an esoteric doctrine or a predetermined plan of ascetic practice that would be learned and applied. The Father, or ‘abba,’ was not the equivalent of the Zen Buddhist ‘Master.’ It is important to understand this, because there really is no way of talking about the way of prayer or the spiritual teaching of the Desert Fathers. They did not have a systematic way; they had the hard work and experience of a lifetime of striving to re-direct every aspect of body, mind, and soul to God, and that is what they talked about. That, also, is what they meant by prayer: prayer was not an activity undertaken for a few hours each day, it was a life continually turned towards God.

Abba Agathon said, “Prayer is hard work and a great struggle to one’s last breath” and there is the story told about Abba Lot:

Abba Joseph came to Abba Lot and said to him: “Father, according to my strength I keep a moderate rule of prayer and fasting, quiet and meditation, and as far as I can I control my imagination; what more must I do?” And the old man rose and held his hands toward the sky so that his fingers became like flames of fire and he said, “If you will, you shall become all flame.” [2]