Popeleční středa

Hostující člen fakulty CAC Belden Lane vzpomíná na nedávnou zkušenost s hledáním uzdravení v poušti:

Moje poslední, nejtěžší cesta sestupu či cesta do divokých krajin v těchto posledních letech mého života souvisela se smrtí mého syna. Před třemi lety John zemřel na akutní myeloidní leukémii, jednu z nejsmrtelnějších forem rakoviny. Bylo mu 41 let a zanechal po sobě manželku a čtyřletou dceru. Po měsících a měsících chemoterapie jsme byli ujištěni, že je bez rakoviny. V nemocnici zazvonil na zvon, vrátil se domů, vrátil se do práce, ale o dva měsíce později se rakovina vrátila a do týdne zemřel.

Lane odjel do pouště v naději, že se spojí s Johnem a nějakým způsobem zmírní utrpení, které podle něj John prožíval kvůli předčasnému konci svého života.

Po roce a půl truchlení jsem se o Johna hodně bál. Když jsem se vžil do jeho situace, věděl jsem, že bych byl strašně naštvaný...

Podnikl jsem šestidenní výpravu za vizí do červených skalnatých kaňonů poblíž Ghost Ranch s několika bratry z Illuman v naději, že konečně osvobodím Johna od jeho utrpení. Ale první noc jsem se zhroutil a rozplakal se u stěny kaňonu. Uvědomil jsem si, že to nebyl John, kdo se na cestě nějakým očistcem hádá a proklíná; byl jsem to já. Nepřišel jsem osvobodit Johna. John musel přijít osvobodit mě...

Když jsem se dostal ke čtvrté a poslední noci půstu, očekával jsem nebo alespoň doufal v nějaké velké setkání. To je to, co očekáváte na konci hledání vize. Ale když jsem čekal na dlouhou noc, nic nepřišlo. Vzdal jsem naději na něco dramatického, což je samozřejmě perfektní. Když jsem tam seděl, moje mysl se vrátila do nemocničního pokoje v noci, kdy John zemřel. Konec přišel ve tři hodiny ráno, když konečně přestal dýchat. Chtěl jsem s ním zůstat po zbytek noci. Nenáviděl jsem představu, že cizí lidé položí mého syna na nosítka a odvezou ho samotného do márnice. Věděl jsem, že bych tam měl zůstat až do rána, ale... všichni jsme byli vyčerpaní. Šli jsme domů.

A pak mě to napadlo... Na hřebeni jsem to ještě mohl udělat. Možná jsem měl více než rok zpoždění, ale stále jsem mohl být věrný, čekat vedle Johnova těla a neodvracet se od jeho smrti. Tak jsem to udělal, zůstal jsem vzhůru po zbytek noci a držel Johnovi stráž. Asi za hodinu jsem si všiml, že za mnou nad hřebenem vychází úplněk, který vrhá měkké šedé světlo na okraj plošiny a sestupuje po ní, jak měsíc stoupá za mnou. Byl chladný a smrtící, ale krásný, jako bledost těla mého syna, z něhož vyprchal život, zatímco jsem u něj mohl sedět. V tu chvíli to pro mě bylo také takříkajíc tělo Kristovo. John, Ježíš, přišel, aby mě ujistil s [mystičkou] Julianou z Norwiche, že je v pořádku. Byl víc než v pořádku...

Tu noc jsem byla ohromen. Poušť mě znovu přivítala, byla tu pro mě, místo, kde se mi v životě tak často zjevoval Bůh. Dodnes se vyrovnávám se ztrátou Johna, ale v hloubi duše jsem smířený s tím, že tato poslední cesta pouští mě znovu přivedla hlouběji do lásky. Amen.

Ash Wednesday

CAC guest faculty member Belden Lane recalls a recent experience of finding healing in the desert:

My latest, most difficult path of descent, or journey into fierce landscapes, in these closing years of my life has had to do with the death of my son. Three years ago, John died of acute myeloid leukemia, one of the deadliest forms of cancer. He was 41, leaving behind his wife and a four-year-old daughter. After months and months of chemo, we had been assured that he was cancer-free. He’d rung the bell at the hospital, returned home, gone back to work, but two months later, the cancer returned and he was dead within a week.

Lane went to the desert, hoping to connect with John and in some way relieve the suffering he imagined John was experiencing at having his life cut short.

A year and a half into my grieving, I worried a lot about John. Putting myself in his place, I knew that I’d be angry as hell….

I undertook a six-day vision quest in the red rock canyons near Ghost Ranch with a few brothers from Illuman , hoping I could finally set John free from his anguish. But on the first night there, I fell apart sobbing against a canyon wall. I realized it wasn’t John who was arguing and cursing his way through some kind of purgatory; it was me. I hadn’t come to release John. John would have to come to release me….

By the time I got to the fourth and last night of fasting, I was expecting or at least hoping for some big encounter. That’s what you expect to get at the end of a vision quest. But as I waited for the long night, nothing came. I gave up hope of anything dramatic, which is perfect, of course. As I sat there, my mind wandered back to the hospital room on the night of John’s death. The end had come at three o’clock in the morning when he finally stopped breathing. I’d wanted to stay with him for the rest of the night. I hated the thought of strangers putting my son on a tray and wheeling him away into the morgue alone. I knew I should have stayed there until dawn, but … we were all exhausted. We went home.

And then it struck me.… On the ridge I could still do this. I might be over a year late, but I could still be faithful, waiting alongside John’s body, not turning away from his death. So that’s what I did, staying awake through the rest of the night, keeping vigil with John. Within an hour or so, I noticed … a full moon was rising over the ridge behind me, casting a soft slate gray light on the mesa’s rim, going down the mesa as the moon rose behind me. It was cold and death-like but beautiful, like the paleness of my son’s body drained of life as I was able to sit with him. It was also for me, at the time, the body of Christ, as it were. John, Jesus had come to assure me with [the mystic] Julian of Norwich, was fine. He was more than fine….

I was blown away that night. The desert had come for me again, been there for me, the place where God has come so often in my life. I struggle with John’s loss to this day, but in the deepest place of my soul, I’m at peace knowing that this most recent path of descent in the desert has only carried me deeper once again into love. Amen.