Spisovatel Stephen Copeland vypráví, jak příběhy pouštních otců a matek inspirovaly moderní křesťany, aby brali kontemplativní praxi vážněji:

Starobylá cesta pouštních mystiků nás zve, abychom narušili vzorce ega a impéria odvážným hledáním vnitřního osvobození. V průběhu křesťanských dějin stáli mystikové a duchovní hledači v čele radikálních hnutí odchodu – opouštěli způsoby světa a vydávali se na poušť hledat sjednocení s Bohem…

Jednou z nití procházejících těmito hnutími je hledání vnitřní svobody a její pěstování prostřednictvím kontemplativních duchovních praktik. Samotné hledání (a praxe, které pomáhají prohlubovat vědomí jednoty s Bohem) přerušuje vzorce srdce a mysli utvářené způsoby světa, jako jsou svůdné síly chamtivosti a moci. Pouštní kontemplace nám pomáhá vidět věci takové, jaké jsou, nezastřené tím, co Thomas Merton nazýval „nereálností“. [1]

Autoři dvacátého století, jako Merton a Henri Nouwen, pomohli znovu objevit význam této pouštní podoby křesťanství a otevřeli cestu laikům, aby mohli zakusit proměňující cestu kontemplace, která byla po dlouhou dobu vyhrazena mnichům a řeholníkům. Richard Rohr píše o tom, proč je tato starobylá tradice stále důležitá: „Je to jedinečné okno do toho, jak byl Ježíš zpočátku chápán, ještě předtím, než se církev stala imperiálním, vysoce organizovaným a soutěživým náboženstvím.“ [2]

Praxe „odpoutávání se“ v kontemplaci umožňovala pouštním mystikům – a umožňuje i nám – přístup k našemu duchovnímu já:

Jedním ze základních principů pouště – a něčím, co stojí za zvážení při pěstování vlastní vnitřní svobody – byl pojem apatheia. Autorka Laura Swan vysvětluje: „Apatheia je čistota srdce. Ammy [pouštní matky] nás učí záměrně se vzdávat všeho, co nás odvádí od soustředěného hledání Boha: pocitů a myšlenek, které nás svazují, tužeb a závislostí, jež oslabují náš pocit vlastní hodnoty, i připoutanosti k námi vnucenému perfekcionismu. Apatheia je živena prostotou zakořeněnou v hojnosti duše.“ [3]

Takové vzdávání se může působit jako prázdnota. Může být dezorientující, bláznivé, nelineární – dokonce děsivé – jako bychom i my byli pouštními otci a matkami, kteří opouštějí pohodlí města a vstupují do rozlehlé prázdnoty pouště. Tato silná metafora nás zve k narušení našich vlastních nezdravých vzorců, když přerušujeme způsoby, jimiž jsme (někdy nevědomě) ovládáni světem a svým falešným já, abychom vytvořili prostor pro něco hlubšího, co se v nás může zrodit: aby byly objeveny aspekty pravého já. Aby rostlo naše vědomí Boží přítomnosti v nás. Aby se rozšiřovala láska. Aby tytéž duchovní pravdy, které před staletími vzešly z pouště, mohly přebývat a prohlubovat se v našich duších.

Writer Stephen Copeland recounts how the stories of the desert fathers and mothers have inspired modern Christians to take contemplative practice more seriously:

The ancient path of the desert mystics invites us to disrupt the patterns of ego and empire through the courageous pursuit of inner liberation. Throughout Christian history, mystics and spiritual seekers have led radical movements of departure, leaving behind the ways of the world for the desert in search of union with God….

One thread woven through such movements is the search for inner liberation and the cultivation of this freedom through contemplative spiritual practices. The search itself (and the practices that help to heighten one’s awareness of their oneness with God) interrupts patterns of the heart and mind formed in the ways of the world, like the tantalizing forces of greed and power. Desert contemplation helps us to see things as they are, unclouded by what Thomas Merton called “unreality.” [1]

Twentieth-century authors like Merton and Henri Nouwen helped to reclaim the importance of this desert form of Christianity, forging a path for laypeople to experience the transforming way of contemplation, which had long been reserved for monastics and religious. Richard Rohr writes about why this ancient tradition still matters: “It is a unique window into how Jesus was first understood, before the church became an imperial, highly organized, competitive religion.” [2]

Practicing “letting go” in contemplation allowed the desert mystics—and allows us—to access our spiritual selves:

A core principle of the desert—and something worth considering while cultivating our own inner freedom—was the notion of apatheia. Author Laura Swan explains: “Apatheia is purity of heart. The ammas [desert mothers] teach us to intentionally let go of all that keeps us from the single-minded pursuit of God: feelings and thoughts that bind us, cravings and addictions that diminish our sense of worth, and attachments to self-imposed perfectionism. Apatheia is nourished by simplicity grounded in abundance of the soul.” [3]

Such letting go can feel like emptiness. It can feel disorienting, crazy, nonlinear—terrifying even—as if we are like the desert fathers and mothers, leaving behind the comforts of the city for the vast emptiness of the desert. This powerful metaphor invites the disruption of our own unhealthy patterns, as we interrupt the ways that we are being controlled (sometimes unconsciously) by the ways of the world and our false selves to make room for something deeper to be born within us: For aspects of the true self to be discovered. For our awareness of the divine within us to grow. For love to expand. For the same spiritual truths that arose in the desert centuries before to dwell and deepen within our souls.