Profesorka Rachel Wheelerová popisuje, jak poušť nabízí posvátné pozvání lidem všech vyznání a dob:

Poušť zaujímá mocné místo v srdci židovských, křesťanských a islámských duchovních tradic. Zároveň je poušť místem odporu, útočiště a zjevení. V prvních staletích křesťanství byla poušť domovem pro ty, kteří hledali protikulturní stažení. Mnoho mužů a žen, kteří vešli ve známost jako pouštní otcové a matky, zažilo poušť jako útočiště před říší, která jim byla stále více nehostinná..... Její spojení s mocnými a bohatými bylo v rozporu s tím, jak mnozí pouštní otcové a matky věřili, že by měli žít své křesťanské poslání.

Způsoby, jakými tito pouštní křesťané proplouvali obtížemi své doby a místa, mohou většině z nás připadat nenapravitelně vzdálené, ale jejich příběhy mi připadají podivně podmanivé, jako kameny, které vydávají různé žíly minerálů a drahých kovů, ať je otočíte z kterékoli strany. Jejich příběhy a učení jsou stručné, někdy záhadné, jindy hluboké, jak se tito drsní pouštní vlastenci setkávali a odkrývali nepříjemné poznání sebe sama a svých myšlenkových návyků, omylů a omezení.

Pouštní křesťané mohou sloužit jako vzor, jak se poprat s paradoxem:

Poušť nabízela zvláštní druh formace. Mohla být přísná a nabízet nevítanou kázeň, jako by to dělali rodiče. Vyžadovala od obyvatel pouště, aby dospěli a starali se sami o sebe, aby si dobře hráli s ostatními a aby se dělili - což jsou všechno pokyny, které jsme možná kdysi obdrželi od svých vlastních rodičů! Poušť také nabízela zvláštní útěchu, když se dostavila samota nebo zvláštní nuda zvaná acedia. Divoká zvířata mohla nabídnout společnost, jako tomu bylo u abbého Theona, který žil na poušti na samotě a dělil se o jídlo a vodu s divokými zvířaty, která navštěvovala jeho příbytek. [1]

Prototyp pouštního otce, Antonín Egyptský (251-356), si prý zamiloval místo, kde žil, hluboko v poušti, kde několik palem, voda a orná půda vytvářely oázu. [2] To bylo kouzlo pouště: že z toho, co se zdálo být nedostatkem, se mohla zrodit překvapivá hojnost. To, co mohlo být drsné, mohlo zároveň nabídnout vřelé přijetí. Paradox krajiny otevíral prostor pro teologický paradox: Vtělení! Panenské početí! Trojice! Současné chtění a nechtění konat dobro u apoštola Pavla! Dokonce i jemné prolínání potřeb těla, mysli a ducha! Poušť těmto křesťanům pomáhala hlouběji zpochybňovat jejich předpoklady a touhy po tom, co je a co by mělo být…

Pro mě tyto příběhy září žárem pouštního světla a slunce.

Professor Rachel Wheeler describes how the desert offers a sacred invitation to people of all faiths and times:

The desert occupies a powerful place at the heart of Jewish, Christian, and Islamic spiritual traditions. Simultaneously, the desert is a place of resistance, refuge, and revelation. In the early centuries of Christianity, the desert was home for those seeking countercultural withdrawal. Many men and women, who came to be known as desert fathers and mothers, experienced the wilderness as a refuge from an empire increasingly inhospitable to them…. Its association with the powerful and wealthy was inconsistent with how many desert mothers and fathers believed they ought to live out their Christian calling.

The ways these desert Christians navigated the difficulties of their own time and place may seem irredeemably remote to most of us, but I find their stories strangely compelling, like stones yielding different veins of mineral and precious metals whichever way you turn them. Their stories and teachings are brief, sometimes cryptic, sometimes profound, as these gruff desert patriots rubbed shoulders with each other and uncovered uncomfortable knowledge of themselves and their habits of thought, fallibilities, and limitations.

Early desert Christians can serve as a model for how to wrestle with paradox:

The desert offered a particular kind of formation. It could be harsh, offering unwelcome discipline as a parent might. It required the desert dwellers to grow up and fend for themselves, to play well with others, and to share—all guidance we may have received from our own parents at one time! The desert would have offered a strange kind of consolation, as well, when loneliness or the particular boredom called acedia kicked in. Wild animals might have offered companionship, as they did for Abba Theon, who made his solitary home in the desert, sharing food and water with the wild animals who visited his dwelling. [1]

The prototypical desert father, Antony of Egypt (251–356), is said to have fallen in love with the place he lived, deep in the desert, where a few palm trees, water, and arable soil made an oasis. [2] This was the desert’s magic: that within what appeared scarce, there might emerge surprising abundance. What could be harsh might offer a warm welcome. The landscape’s paradox offered space for theological paradox: The incarnation! The virgin birth! The Trinity! The Apostle Paul’s simultaneous willing and not-willing to do good! Even: the subtle interplay of the body’s, mind’s, and spirit’s needs! The desert helped these Christians lean more deeply into undermining their assumptions and cravings for what is and what should be….

For me, these stories shimmer with the heat of desert light and sun.