Děkanka fakulty CAC Carmen Acevedo Butcherová se inspiruje pouštními křesťany ze čtvrtého století. Tito muži a ženy utíkali do pouští severní Afriky i jinam, aby praktikovali svou víru nezávisle na křesťanství v impériu.

Okolo roku 313 n. l. a Milánského ediktu se křesťanství ocitlo ve vleku impéria. [1] Mnoho lidí, kteří chtěli mít skutečnou zkušenost s prožíváním Kristových zaslíbení, takříkajíc opustilo impérium. Odešli do pouští Egypta, Palestiny, Sýrie a Arábie. Byli tam ženy i muži, bohatí i chudí. Někteří z nich pracovali na královských dvorech a někteří byli vrahy. Někteří byli ve společnosti vysoce ceněnými lidmi, zatímco na jiné společnost pohlížela jako na darebáky.

Křesťané, kteří odešli na poušť, hledali vnitřní mučednictví. Tak o tom alespoň uvažovali. Chtěli se naučit umírat těm aspektům sebe sama, které jim bránily prožívat důvěrný vztah s Ježíšem v mystickém rozměru. Hledající vycházeli na poušť a říkali: "Abba, otče nebo Amma, matko - dej mi slovo," protože opravdu chtěli, aby se jejich duše probudila.

Pouštní otcové pro mě tolik znamenali a opravdu skvělé je, že jsem jejich příběhy milovala ještě předtím, než jsem jim úplně porozuměla. Můj nejoblíbenější příběh je o abbém Mojžíšovi z Egypta. Někdo mu poslal zprávu a řekl: "Potřebujeme, abys přišel na shromáždění starších, protože je tu někdo, kdo se dopustil hříchu, a my potřebujeme, abys nám pomohl vynést rozsudek o jeho chování." On jen řekl: "Nechci tam jít." Pak za ním poslal kněz zprávu a řekl: "Mojžíši, potřebujeme tě tady. Žádají tě o pomoc. Musíš přijít." Mojžíš tedy neochotně vstal. Přešel ke starému koši, který měl. Byl plný děr a on ho naplnil pískem. Pak si ho naložil na záda a šel na toto shromáždění, kde byl někdo obviněn z hříchu a čekal na soud skupiny. Lidé k němu vyšli a ptali se: "Mojžíši, co děláš? Co to děláš?" Řekl: "No, tady jdu někoho soudit za hřích, který prý spáchal, a přitom se za mnou vlečou moje hříchy, a já je ani nevidím." [2]

Žalobci prostě odpadli. Vrátili se do shromáždění a řekli tomu muži: "Nemáme ti co říct." Rozpadlo se to kvůli Mojžíšově pokoře. Velmi se to podobá ženě, kterou obvinili z cizoložství muži v Janově evangeliu, kde Ježíš přistoupí a řekne: "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první." (Jan 8,7)

Pro mě je hlavním poselstvím pouštních starců láska, a to je to, co mě nutí se k nim stále vracet.

CAC Dean of Faculty Carmen Acevedo Butcher takes inspiration from the desert Christians of the fourth century. These men and women fled to the deserts of Northern Africa and elsewhere to practice their faith apart from the Christianity of empire.

Around 313 CE and the Edict of Milan, Christianity became yoked with empire. [1] A lot of people who wanted to have a genuine experience of living out the promises of Christ left the empire, so to speak. They went out into the deserts of Egypt, Palestine, Syria and Arabia. There were women and men, rich and poor. Some of them had been working in royal courts, and some had been murderers. Some were people of high esteem in society while others were viewed by society as scoundrels.

The Christians who went to the desert sought an interior martyrdom. That’s how they thought about it, at least. They wanted to learn how to die to aspects of themselves that were preventing them from experiencing an intimate relationship with Jesus in a mystical dimension. The seekers would go out into the desert, and they would say, “Abba, father or Amma, mother—give me a word,” because they really wanted their souls to be awakened.

The desert elders have meant so much to me, and the really great thing is that even before I quite understood them, I loved their stories. My favorite story is about Abba Moses of Egypt. Somebody sent a message to him and said, “We need you to come to the elders’ gathering because there’s someone who has committed a sin, and we need you to help us make a judgment about his behavior.” He just said, “I don’t want to go.” Then, a priest sent word to him and said, “Moses, we need you here. They’re asking for you. You’ve got to come.” So reluctantly, Moses got up. He went over to the old basket he had. It was full of holes, and he filled it with sand. Then, he put it on his back and walked to this meeting where someone was accused of a sin and was awaiting the judgment of the group. People came out to him and said, “Moses, what are you up to? What are you doing?” He said, “Well, here I am going to judge someone for a sin they say he has committed, and yet here my sins are running out behind me, and I don’t even see them.” [2]

The accusers just fell away. They went back to the gathering and told the man, “We don’t have anything to say to you.” It disbanded because of Moses’s humility. It’s very much like the woman accused of adultery by the men in John’s Gospel, where Jesus comes up and says, “Let any one of you who is without sin be the first to throw a stone at her” (John 8:7).

For me, the main message of the desert elders is one of love, and that is what keeps me coming back to them.