Psychoterapeutka Fiona Gardnerová ve spisech kontemplativního spisovatele a mnicha Thomase Mertona objevuje, jak bychom mohli znovu zažít ráj:

Nostalgie po tom, co bylo ztraceno, zůstává ještě dlouho po dětství, může hledajícího člověka podněcovat k tomu, aby toto ztracené místo, čas a stav mysli hledal jak v sobě, tak ve světě. Pro Thomase Mertona je to nostalgie po ráji nebo intuice ráje a je to touha po návratu nebo obnovení původního stavu bytí, kterým je ráj. Jde mu o zvrácení pádu a odloučení od Boha. Je to cesta vpřed k počátku, "obnovení oné prvotní jednoty a harmonie všeho stvoření v Bohu", a je to součást toho, co znamená být autentický.

Pro něj cesta začíná uvnitř sebe sama jako falešného já ..., které vede k rozdělení a odcizení od skutečnosti, a tak se život v ráji stává nemožným. Jedině vzdáním se falešného já ... lze znovu získat ráj. Být v ráji, píše Merton, znamená získat zpět své pravé já....

Pro Mertona přání ráje zahrnovalo oddanost znovuzískání nevinnosti. Píše:

Nevinnost a čistota srdce, které patří k ráji, jsou naprostou prázdnotou sebe sama, v níž je vše dílem Božím, svobodným a nepředvídatelným projevem [Boží] lásky, dílem milosti. V čistotě původní nevinnosti se vše odehrává v nás, ale bez nás. [1]

....Obnovení ráje se pro dospělého člověka odehrává v pokoře a v duchovní nahotě. Jinými slovy ne sebevědomě, ale jako malé dítě, které je právě přítomné a právě zranitelné. Merton si uvědomoval, že obnovení ráje je v nás vždy skryto jako možnost a je obtížným zápasem zahrnujícím opakované cykly smrti a vzkříšení v psychice, takže křesťan na své cestě je zároveň v poušti pouště i v zahradě. [2]

Kontemplativní praxe vytváří příležitosti k návratu do "okouzlení" zahrady:

Vědomí přítomného okamžiku spočívá ve vytvoření mezery v neustálé zaneprázdněnosti mysli..... Právě díky takovému čistému prostoru se rodí nové a tvůrčí možnosti.... Uprostřed rušného života se může objevit vnitřní výzva k zamyšlení, možná k zastavení a zamyšlení..... Pak je třeba se zaměřit na vnitřní touhu po vodě, která uhasí žízeň života. Jinými slovy přejít na místo obnovy a znovuzrození, kde se v dospělosti mohou objevit záblesky života mimo stín a přetvářku a prožitky, i když prchavé, ducha dítěte. Jedním ze způsobů, jak se začít posouvat ze zastřeného způsobu života falešného já, je začít rozvíjet vědomí, probouzet smysly, dívat se, naslouchat, cítit a dotýkat se jako malé dítě - vrátit se ke svým smyslům. [3]

In the writings of contemplative writer and monk Thomas Merton, psychotherapist Fiona Gardner discovers how we might once again experience paradise:

The nostalgia for what has been lost remains long after childhood can impel seekers to search both within themselves and out in the world for this lost place, time and state of mind. For Thomas Merton it is the nostalgia for, or intuition of, paradise, and is a longing for a return or restoration to an original state of being which is Eden. For him it is about a reversal of the fall and the separation from God. It is the journey forward to the beginning, “the restoration of that primordial unity and harmony of all creation in God,” and it is part of what it means to be authentic.

For him the journey begins within the self as the false self … that leads to division and alienation from reality, and so the paradise life becomes impossible. It is only through surrendering the false self … that paradise can be regained. To be in paradise, Merton writes, is to recover one’s true self….

For Merton, wishing for paradise involved a devotion to the recovery of innocence. He writes:

The innocence and purity of heart which belong to paradise are a complete emptiness of self in which all is the work of God, the free and unpredictable expression of [God’s] love, the work of grace. In the purity of original innocence, all is done in us but without us. [1]

….The recovery of paradise takes place for the adult in humility and in spiritual nakedness. In other words not self-consciously but as the small child who just is present and just is vulnerable. Merton realized that the recovery of paradise is always hidden in us as a possibility, and is a difficult struggle involving repeated cycles of deaths and resurrections within the psyche, so that the Christian on their journey is both in the wilderness of the desert and in the garden at the same time. [2]

Contemplative practice creates opportunities to return to the ‘enchantment’ of the garden:

Present-moment awareness is about creating a gap in the constant busyness of the mind…. It is through such a clear space that new and creative possibilities are born…. There may be an inner prompting in the midst of a busy life to take stock, perhaps to stop and consider…. The focus is then on the inner desire for that thirst-quenching water of life. In other words to move to a place of renewal and rebirth, where there may be glimpses in adulthood of life beyond the shadow and disguise, and experiences, even if fleeting, of the spirit of the child. One way to start to shift out of the obscured false self way of living is to begin to develop awareness, to awaken the senses, to look, listen, feel, and touch as the small child does—to return to one’s senses. [3]