Rev. Dr. Ruth Pattersonová se zasazuje o mír a usmíření v Severním Irsku. V časopise CAC ONEING charakterizuje naši životní cestu jako návrat k poznání Boží lásky a přijetí:

Mýtická moudrost starých lidí nám připomíná pocit úžasu na počátku času, kdy vše bylo nevinné a nic ještě nebylo zraněné. O zahradu pečovali žena a muž. Žili v souladu jeden s druhým i se stvořením. A každý den se procházeli s Bohem v podvečerním chladu, v čase intimity a společenství. Adam a Eva netušili, o co všechno přijdou, když se rozhodnou dělat si to po svém.

Je to cesta každého z nás, že? Věřím, že pocházíme od Boha a k Bohu se vracíme, ale potřebujeme obměkčit srdce, abychom znovu prohlédli a našli cestu domů. Neznám jiný způsob obměkčení srdce než kombinaci lásky a utrpení. Někde na cestě se kvůli životním zkušenostem dostaneme do trhlin nebo se zlomíme. Často ztratíme cestu, ale v tajemství Boží milosti a milosrdenství se právě tato prasklina stává naší záchranou, naší cestou, jak znovu objevit to, co jsme kdysi "znali", ale "zapomněli". Uvědomujeme si stesk po Edenu, stesk po domově, který ví, že jediná cesta zpět vede skrze, cestou vyvlastnění, žádné extáze, nevědomosti. Trochu jako poklad ukrytý v poli nebo neocenitelná perla....

Tato touha nevyhnutelně vede k vyhnání z falešného ráje a k pouti, která jde cestou vyvlastnění. Taková cesta není pro slaboduché, ale pro ty, kteří jsou, slovy Leonarda Cohena, ochotni zapomenout na svou dokonalou oběť. Začnou vidět, že trhliny jsou darem. Rány na cestě umožňují prosvítat světlu. Změkčení srdce vítá rozmanitost, kterou jeho Stvořitel prohlašuje za dobrou. Z nejistoty, nevědomosti, zranitelnosti a otevřenosti se stávají dárci milosrdenství, tvůrci pokoje, nositeli světla. S nimi je vždy více....

Cesta zpět do Edenu, prostor mezi "ztraceným rájem" a "znovu nabytým rájem", místo, kde žijeme svůj život, může být místem velké lásky i velkého utrpení, nově nalezené pokory i úcty. Může být také návratem k úžasu ... k pohybu či tanci sounáležitosti a stávání se. Je to místo, kde se smějeme, pláčeme a zpíváme. Je to místo, kde riskujeme, že si zujeme boty. Je to místo stále většího uvědomění. Je to cesta, na níž "nejsme" a po níž můžeme my, a dokonce i já, tančit s radostí. Tak, jak to bylo na počátku, je nyní a bude navždy. Amen.

Rev. Dr. Ruth Patterson has worked for peace and reconciliation in Northern Ireland. In CAC’s journal ONEING, she characterizes our life’s journey as a return to a knowledge of God’s love and acceptance:

The mythical wisdom of the ancients reminds us of the sense of wonder at the beginning of time when all was innocence, nothing yet wounded. The garden was tended by the woman and the man. They lived in harmony with each other and with creation. And every day they walked with God in the cool of evening, the time of intimacy and communion. Adam and Eve had no idea what they would lose when they decided to do it their own way.

It’s the journey of each of us, isn’t it? I do believe that we come from God and are returning to God, but we need a softening of the heart in order to see again and find our way home. I know of no way for hearts to be softened other than by a combination of love and suffering. Somewhere along the way, because of life experience, we get cracked or broken. We often lose our way, but in the mystery of the grace and mercy of God, it is that very cracking that becomes our salvation, our way to discover again what we once “knew” but have “forgotten.” We become aware of an aching for Eden, a homesickness that knows that the only way back is through, by the way of dispossession, of no ecstasy, of ignorance. A bit like the treasure hidden in the field or the priceless pearl.…

This longing inevitably leads to an expulsion from the false Eden and a pilgrimage that goes by the way of dispossession. Such a journey is not for the faint-hearted but for those who, in the words of Leonard Cohen, are willing to forget their perfect offering. They begin to see that the cracks are gift. The wounds of the journey allow the light to shine through. The softening of the heart welcomes the diversity that its Creator proclaims is good. Out of uncertainty, not knowing, vulnerability, and openness, they become the mercy-givers, the peacemakers, the light-bearers. With them, there is always more….

The way back to Eden, the space between “paradise lost” and “paradise regained,” the place where we live our lives, can be one of great love and great suffering, of newfound humility and awe. It can also be a return to wonder … to the movement or the dance of belonging and becoming. It is the place where we laugh and cry and sing. It is the place where we risk taking off our shoes. It is the place of ever-increasing awareness. This is the way in which we “are not” and along which we, and even I, may dance with joy. As it was in the beginning, is now, and ever shall be. Amen.