Richard Rohr popisuje, jak Pavlovo chápání Ježíšovy smrti kritizuje konzervativce i liberály jeho doby:

Jednou z dialektik, kterou Pavel představuje, je věčný konflikt mezi "konzervativci" a "liberály", abychom použili dnešní termíny. Pavlův vlastní národ, Židé, v jeho spisech zastupují zbožné tradicionalisty dodržující zákony; Řekové mu poskytli vzor liberálních intelektuálů a kulturních kritiků. Pavel vidí Židy, kteří se snaží vytvořit ve světě řád prostřednictvím poslušnosti zákonům, tradicím a příbuzenským vazbám. Řekové se pokoušejí o řád prostřednictvím rozumu, porozumění, logiky a vzdělání. Pavel má jedinečný úhel pohledu, neboť je jednou nohou v obou světech - jako Žid i jako římský občan.

Pavel trvá na tom, že striktní dodržování žádného ze světonázorů nemůže nakonec uspět, protože nemají schopnost "zahrnout negativní", které bude vždy přítomné. Uvědomuje si, že největším nepřítelem obyčejné každodenní dobroty a radosti není nedokonalost, ale požadavek jakési domnělé dokonalosti či řádu.Zdá se, že téměř vše má svou stinnou stránku; všechny věci jsou podřízeny "knížatstvům a mocnostem" (Ef 6,12). Pouze sjednocující nebo neduální mysl to dokáže přijmout a nepanikařit; ve skutečnosti kvůli tomu poroste, a dokonce ji i přesáhne.

S nepořádkem a bídou se nedokáže vypořádat ani liberální, ani konzervativní vzor. Pavel věří, že Ježíš zjevil jedinou fungující odpověď. Zjevení kříže nás činí nezničitelnými, říká Pavel, protože odhaluje, že existuje cesta přes všechny absurdity a tragédie.Touto cestou je právě přijetí absurdity a tragédie v důvěře, že Bůh je může nějakým způsobem použít k dobrému. Dokážeme-li si tajemství kříže zvnitřnit, nepropadneme cynismu, selhání, hořkosti ani skepsi. Kříž nám poskytuje přesnou a hlubokou cestu přes stinné stránky života a přes všechna zklamání.

Paul nechává konzervativce i liberály definovat moudrost po svém, přesto se odvažuje označit obojí za neadekvátní a nakonec za chybné. Je přesvědčen, že takové světonázory nakonec lidi zklamou. Píše, že "Bůh na kříži ukázal lidskou moudrost jako bláznovství", a to je "překážka, kterou Židé nemohou překonat" a kterou pohané nebo pohanky považují za pouhou "hloupost" (1 Kor 1,21-23).

Pro Pavla jsou kódová slova pro neduální myšlení neboli pravou moudrost "bláznovství" a "pošetilost". V podstatě říká: "Mé myšlení je pro vás bláznovství, že?". Je pravda, že to nedává smysl, pokud jsme se nesetkali s tajemstvím kříže. Utrpení, "bláznovství kříže", rozbíjí dualistické myšlení. Proč? Protože na kříži Bůh vzal to nejhorší, zabití Boha-člověka, a udělal z toho to nejlepší, samotné vykoupení světa. Soucitné uchopení bytostné nesmyslnosti či tragédie, jak to činí Ježíš na kříži, je konečným a vítězným rozuzlením všech dualismů a dichotomií, s nimiž se setkáváme ve svých životech. Jsme tedy "spaseni křížem"! Dává to nyní konečný smysl?

Richard Rohr describes how Paul’s understanding of Jesus’ death critiques both the conservatives and liberals of his day:

One of the dialectics that Paul presents is the perennial conflict between “conservative” and “liberal”, to use today’s terms. In his writings, Paul’s own people, the Jews, are the stand in for pious, law-abiding traditionalists; the Greeks provided his model for liberal intellectuals and cultural critics. Paul sees the Jews trying to create order in the world by obedience to law, tradition, and kinship ties. The Greeks attempt order through reason, understanding, logic, and education. Paul has a unique vantage point, with a foot in each world—as both a Jew and a Roman citizen.

Paul insists that strict adherence to neither worldview can finally succeed because they don’t have the ability to “incorporate the negative,” which will always be present. He recognizes that the greatest enemy of ordinary daily goodness and joy is not imperfection, but the demand for some supposed perfection or order. There seems to be a shadow side to almost everything; all things are subject to “the principalities and powers” (Ephesians 6:12). Only the unitive or nondual mind can accept this and not panic; in fact, it will grow because of it, and even grow beyond it.

Neither a liberal pattern nor a conservative pattern can deal with disorder and misery. Paul believes that Jesus has revealed the only response that works. The revelation of the cross makes us indestructible, Paul says, because it reveals there is a way through all absurdity and tragedy. That way is precisely through accepting absurdity and tragedy, trusting that God can somehow use it for good. If we can internalize the mystery of the cross, we won’t fall into cynicism, failure, bitterness, or skepticism. The cross gives us a precise and profound way through the shadow side of life and through all disappointments.

Paul allows both conservatives and liberals to define wisdom in their own ways, yet he dares to call both inadequate and finally wrong. He believes that such worldviews will eventually fail people. He writes, “God has shown up human wisdom as folly” on the cross, and this is “an obstacle that the Jews cannot get over,” and which the gentiles or pagans think is simple “foolishness” (1 Corinthians 1:21–23).

For Paul, the code words for nondual thinking, or true wisdom, are “foolishness” and “folly.” He says, in effect, “My thinking is foolishness to you, isn’t it?” Admittedly, it does not make sense unless we have confronted the mystery of the cross. Suffering, the “folly of the cross,” breaks down the dualistic mind. Why? Because on the cross, God took the worst thing, the killing of the God-human, and made it into the best thing, the very redemption of the world. The compassionate holding of essential meaninglessness or tragedy, as Jesus does on the cross, is the final and triumphant resolution of all the dualisms and dichotomies that we face in our own lives. We are thus “saved by the cross”! Does that now make ultimate sense?