Nejstarší dokumentární svědectví o Ježíši Kristu, které máme, je svědectvím mystiky; a nevypovídá o jeho pozemském životě, ale o intenzivním a proměňujícím zážitku jeho trvalé přítomnosti, který prožil ten, kdo ho nikdy nepoznal v těle.

-Evelyn Underhillová

Anglická mystička a spisovatelka Evelyn Underhillová (1875-1941) je přesvědčena, že spisy apoštola Pavla jsou často špatně chápány, protože nás nikdo neučil, že je mystik:

Chceme-li získat pravdivou představu o osobnosti svatého Pavla ... musíme opravit pohled, který v něm vidí především teologa a organizátora, pohledem, který v něm rozpoznává velkého kontemplativce. Máme zde totiž nejen pocit živého kontaktu se Zmrtvýchvstalým Ježíšem, převedený do vizionářských pojmů - "upadl jsem do transu a viděl jsem ho, jak ke mně mluví" [Sk 22,17] -, ale i bezprostřední uchopení Božího bytí....

Nepochopíme mystiku svatého Pavla, pokud ji budeme zaměňovat s jejími senzacechtivějšími projevy. Jak jeho duchovní život dozrával, jeho přesvědčení o sjednocení s Kristovým Duchem se prohlubovalo a upevňovalo. Odhalilo se ... jako zdroj více než přirozené síly. Její klíčová myšlenka je zasažena ve velkém výroku jeho posledního autentického dopisu: "Všechno mohu skrze Krista, který mě posiluje" (Flp 4,13). Tento výrok byl již dávno rozmělněn na zbožnou úroveň a my jsme si přestali uvědomovat, jak překvapivý byl a je. Ale sv. Pavel ho použil v tom nejpraktičtějším smyslu v dopise psaném z vězení po dvanácti letech nadlidské dřiny, strádání a špatného zacházení, provázeného chronickou nemocí; po letech, která zahrnovala bičování, kamenování, ztroskotání, věznění, "na častých cestách, v nebezpečí od řek, v nebezpečí od banditů, v nebezpečí od mého vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městě, v nebezpečí na poušti, v nebezpečí na moři, ...". v námaze a strádání, v mnoha bezesných nocích, hladoví a žízniví, často bez jídla, promrzlí a nazí" (2. Korintským 11. kapitola):26-27). [1]

Tyto vzpomínky, a nejen jeho duchovní aktivity a úspěchy, patří ke vzpomínkám, které by byly přítomny ve vědomí svatého Pavla, když prohlašoval, že je schopen "dělat všechno"

Underhill zdůrazňuje Pavlovo vnímání sebe sama jako mystika:

Velká část obtížnosti "učení" svatého Pavla pramení z toho, že se nesnaží vymyslet teologii, ale jednoduše najít slova, která by druhým představila tuto živou pravdu - "Žiji, ale ne já ... žít je Kristus ... Kristus ve mně ..." [Gal 2,20].

[Jeho] list [Římanům] je dílem člověka, který plně vstoupil do nové sféry vědomí, byl "osvobozen Duchem života", "novým stvořením" a těší se z onoho pocitu neomezených možností, který nazývá "slavnou svobodou Božích dětí". Zná tajemnou pravdu, kterou nám může přiblížit pouze přímá zkušenost, že i v tomto determinovaném světě "všechno nějak napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" [Řím 8,2.21.28].

The earliest documentary witness to Jesus Christ which we possess is the witness of mysticism; and it tells us, not about His earthly life, but about the intense and transfiguring experience of His continued presence, enjoyed by one who had never known Him in the flesh.

—Evelyn Underhill

Anglican mystic and author Evelyn Underhill (1875–1941) is convinced that the apostle Paul’s writings are often misunderstood because we weren’t taught that he is a mystic:

To obtain a true idea of St. Paul’s personality ... we must correct the view which sees him mainly as a theologian and organizer by that which recognizes in him a great contemplative. For here we have not only a sense of vivid contact with the Risen Jesus, translated into visionary terms—“I fell into a trance and saw him saying to me” [Acts 22:17]—but an immediate apprehension of the Being of God….

We misunderstand St. Paul’s mysticism if we confuse it with its more sensational expressions. As his spiritual life matured his conviction of union with the Spirit of Christ became deeper and more stable. It disclosed itself … as a source of more than natural power. Its keynote is struck in the great saying of his last authentic letter: “I can do all things through Christ which strengtheneth me” (Philippians 4:13). This statement has long ago been diluted to the pious level, and we have ceased to realize how startling it was and is. But St. Paul used it in the most practical sense, in a letter written from prison after twelve years of superhuman toil, privation, and ill-usage, accompanied by chronic ill-health; years which had included scourgings, stonings, shipwreck, imprisonments, "on frequent journeys, in danger from rivers, danger from bandits, danger from my own people, danger from gentiles, danger in the city, danger in the wilderness, danger at sea, … in toil and hardship, through many a sleepless night, hungry and thirsty, often without food, cold and naked" (2 Corinthians 11:26–27). [1]

These, and not his spiritual activities and successes alone, are among the memories which would be present in St. Paul’s consciousness when he declared his ability “to do all things.”

Underhill emphasizes Paul’s sense of himself as a mystic:

Much of the difficulty of St. Paul’s “doctrine” comes from the fact that he is not trying to invent a theology, but simply to find words which shall represent to others this vivid truth—“I live, yet not I … to live is Christ … Christ in me…” [Galatians 2:20].

[His] letter [to the Romans] is the work of a man who has fully emerged into a new sphere of consciousness, has been “made free by the Spirit of Life,” “a new creature,” and enjoys that sense of boundless possibility which he calls “the glorious liberty of the children of God.” He knows the mysterious truth, which only direct experience can bring home to us, that somehow even in this determined world “all things work together for good to them that love God” [Romans 8:2, 21, 28].