Richard píše o obrácení jako o zkušenosti účasti na božské realitě:

Před obrácením máme sklon myslet si, že Bůh je někde venku. Po proměně Bůh není tam venku a my se nedíváme na realitu. Nyní jsme uprostřed ní, jsme její součástí. Celé to nazývám tajemstvím účasti. Pavel je posedlý myšlenkou, že se všichni podílíme na něčem větším, než jsme my sami. "V Kristu" je jeho krycí výraz pro tento nový participativní život. Ve skutečnosti používá frázi "v Kristu" 164krát, aby popsal tuto organickou jednotu a účast na Kristu. "Už nežiji já, ne já, ale žije ve mně Kristus" (Galatským 2,20). "V Kristu" je jeho krycí výraz pro tento nový účastný život.

Je to zcela jiná životní zkušenost. Ten příběh nepíšu sám. Jsem postavou uvnitř příběhu, který se píše ve spolupráci s Bohem a zbytkem lidstva. To mění vše, jak vnímám svůj život. Participativní teologie říká: "Jsem vyvolen, jsem veden, jsem používán." To je pro mě jako pro člověka, který je vyvolen, jako pro člověka, který je používán. Po obrácení víte, že váš život není o vás; vy jste o životě! Jste o Bohu. Jste instancí Boží agónie i extáze, která se již odehrává ve vás, a jediné, co můžete udělat, je říci jí ano. To je obrácení a to všechno mění.

Po obrácení neprožíváte ani tak vědomí sebe sama, jako spíše to, čemu mystici říkají čisté vědomí. Sebeuvědomění předpokládá dualistické rozdělení, kdy já tady myslím na tamtoho. Mysl zůstává na této dualistické, buď/anebo a "jiné" úrovni. Když máme mystickou zkušenost, rozdělení na subjekt a objekt je překonáno. Samozřejmě ho nemůžeme udržet navždy, ale jednou za čas ho poznáme a nikdy se nespokojíme s ničím menším. V unitivní zkušenosti jsme zbaveni břemene sebeuvědomění; žijeme v druhém, skrze druhého a s ním. Je to jako prožitek opravdové zamilovanosti. Zamilovanost a bytí v lásce, stejně jako unitivní zkušenost, nelze udržet na extatické úrovni, ale lze se jí dotknout a následně ji integrovat do celého zbytku našeho života.

Pravé sjednocení nepohlcuje rozdíly, ale ve skutečnosti je zesiluje. Čím více se dáváme v tvůrčím spojení s druhým, tím více se stáváme svým autentickým já. To se zrcadlí v Trojici: dokonalé dávání a dokonalé přijímání mezi třemi osobami, které jsou stále zcela samy sebou. Čím více se stáváme svým pravým já, tím více jsme schopni příliš nechránit hranice falešného já. Po proměně už nemáme co chránit, a to je ta velká svoboda a velké štěstí, které vidíme u obrácených lidí, jako je Pavel. Jak říká Pavel: "Kvůli Kristu nyní považuji své dřívější výhody za nevýhod.... Všechno je to pouhé smetí, jen když v něm mohu mít místo" (Filipským 3,7-8).

Richard writes of conversion as an experience of participating in divine reality:

Before conversion, we tend to think God is out there. After transformation, God is not out there, and we don’t look at reality. We’re in the middle of it now; we’re a part of it. This whole thing is what I call the mystery of participation. Paul is obsessed with the idea that we’re all participating in something bigger than ourselves. “In Christ” is his code phrase for this new participatory life. In fact, he uses the phrase “in Christ” 164 times to describe this organic unity and participation in Christ. “I live no longer, not I; but Christ lives in me” (Galatians 2:20). “In Christ” is his code phrase for this new participatory life.

It’s a completely different experience of life. I’m not writing the story by myself. I’m a character inside of a story that is being written in cooperation with God and the rest of humanity. This changes everything about how I see my life. A participatory theology says, “I am being chosen, I am being led, I am being used.” After conversion, you know that your life is not about you; you are about life! You are about God. You’re an instance of both the agony and the ecstasy of God that is already happening inside of you, and all you can do is say yes to it. That’s conversion and it changes everything.

After conversion, you don’t experience self-consciousness so much as what the mystics call pure consciousness. Self-consciousness implies a dualistic split, with me over here thinking about that over there. The mind remains at that dualistic, either/or, and “othering” level. When we have a mystical experience, the subject/object split is overcome. Of course, we can’t maintain it forever, but we’ll know it once in a while, and we’ll never be satisfied with anything less. In unitive experience, we’re freed from the burden of self-consciousness; we’re living in, through, and with another. It’s like the experience of truly being in love. Falling and being in love, like unitive experience, cannot be sustained at the ecstatic level, but it can be touched upon and then integrated throughout the rest of our life.

True union does not absorb distinctions, but actually intensifies them. The more we give of ourselves in creative union with another, the more we become our authentic self. This is mirrored in the Trinity: perfect giving and perfect receiving between three persons who are all still completely themselves. The more we become our True Self, the more capable we are of not overprotecting the boundaries of the false self. We have nothing to protect after transformation, and that’s the great freedom and the great happiness we see in converted people like Paul. As Paul puts it, “Because of Christ, I now consider my former advantages as disadvantages.… All of it is mere rubbish if only I can have a place in him” (Philippians 3:7–8).