Při přijímání svých nedokonalostí nacházíme své nejvlastnější dary: odvahu, soucit a spojení. -Brené Brownová

Otec Richard se s vámi podělí o to, jak učení francouzské řeholnice z 19. století Terezie z Lisieux podpořilo jeho vlastní duchovní cestu:

Terezie pokorně důvěřovala své vlastní zkušenosti a učila spiritualitě nedokonalosti, která byla v její době (i v té naší) tak radikální. Terezie je možná jednou z mých nejoblíbenějších světic, protože mám sklony k perfekcionismu. V populárním systému osobnostních typů známém jako Enneagram jsem typ jedna. [1] Pastí pro Jedničku je ideál perfekcionismu (za který jsme zodpovědní). Díky tomu jsme nespokojení a zklamaní téměř ze všeho, počínaje sebou samými.

Thérèse mi pomohla přijmout vlastní nedokonalost i nedokonalost druhých. Když byla její sestra Céline smutná z vlastních chyb, Thérèse jí poradila, aby hledala klid, i když se cítí nespokojená sama se sebou, jako když "v noci naráží na kameny". [2] Pokud budeme alespoň hodinu dávat pozor, budeme pozorovat, jak těžké je být "nepříjemný" sám sobě! Abychom tento problém vyřešili, učí nás Terezie, abychom se oprostili od samotné potřeby "myslet si o sobě něco dobrého", abychom s tím začali! To mluví naše ego, ne Bůh. [3]

Jednota není problém, problémem je důvěra a odevzdání se. Jak pochopila Terezie: "Ježíš od nás nevyžaduje velké činy, ale prostě jen odevzdanost a vděčnost."

"Ježíš se odevzdává, aby se odevzdal. [4] Vyřešme to jednou provždy: Nejsi hoden! Nikdo z nás není. Tato cesta k hodnosti je hrou popírání a předstírání. Všichni jsme spaseni milostí. Všichni jsme milováni navzdory sobě samým.Proto mohu také říci: "Všichni jste hodni!". Ale vaše důstojnost nemá nic společného s vámi a všechno souvisí s Boží dobrotou. [5]

Autorka Dr. Brené Brownová učí o darech, které přicházejí s přijetím naší nedokonalosti:

Když se dokážeme odpoutat od toho, co si myslí ostatní lidé, a stát se vlastníky svého příběhu, získáme přístup ke své hodnotě - pocitu, že jsme dost takoví, jací jsme, a že jsme hodni lásky a sounáležitosti. Když se celý život snažíme distancovat od těch částí svého života, které neodpovídají tomu, kým si myslíme, že bychom měli být, stojíme mimo svůj příběh a usilujeme o svou hodnotu tím, že se neustále předvádíme, zdokonalujeme, líbíme a dokazujeme....

Existuje verš z písně Leonarda Cohena "Anthem", který mi slouží jako připomínka, když ... se snažím všechno kontrolovat a dělat to dokonalé. Ten verš zní: "Ve všem je trhlina. Tak se dovnitř dostává světlo." ... Tento verš mi pomáhá uvědomit si krásu prasklin (a nepořádku v domě a nedokonalého rukopisu a příliš těsných džínů). Připomíná mi, že naše nedokonalosti nejsou nedostatky; jsou připomínkou toho, že jsme v tom všichni společně. Nedokonale, ale společně. [6]

It is in the process of embracing our imperfections that we find our truest gifts: courage, compassion, and connection. —Brené Brown

Father Richard shares how the teachings of the 19th-century French nun Thérèse of Lisieux have supported his own spiritual journey:

Thérèse humbly trusted her own experience and taught the spirituality of imperfection which was so radical in her time (and our own). Thérèse may be one of my favorite saints because I tend to be a perfectionist. In the popular personality typing system known as the Enneagram, I’m a Type One. [1] The trap for the One is the ideal of perfectionism (for which we are responsible). This makes us dissatisfied and disappointed by nearly everything, starting with ourselves.

Thérèse has helped me to embrace my own imperfection and that of others. When her sister Céline was saddened by her own faults, Thérèse advised her to seek peace even when she felt displeasing to herself as she “hits against the stones in the night.” [2] If we pay attention even for an hour, we observe how hard it is to be “displeasing” to ourselves! To resolve this problem, Thérèse teaches us to let go of the very need to “think well of ourselves” to begin with! That’s our ego talking, not God. [3]

Worthiness is not the issue; the issue is trust and surrender. As Thérèse understood, “Jesus does not demand great actions from us but simply surrender and gratitude.” [4] Let’s resolve this once and for all: You’re not worthy! None of us are. That worthiness road is a game of denial and pretend. We’re all saved by grace. We’re all being loved in spite of ourselves. That’s why I can also say, “You’re all worthy!” But your worthiness has nothing to do with you, and everything to do with the goodness of God. [5]

Author Dr. Brené Brown teaches about the gifts that come with embracing our imperfection:

When we can let go of what other people think and own our story, we gain access to our worthiness—the feeling that we are enough just as we are and that we are worthy of love and belonging. When we spend a lifetime trying to distance ourselves from the parts of our lives that don’t fit with who we think we’re supposed to be, we stand outside of our story and hustle for our worthiness by constantly performing, perfecting, pleasing, and proving….

There is a line from Leonard Cohen’s song “Anthem” that serves as a reminder to me when … I’m trying to control everything and make it perfect. The line is, “There is a crack in everything. That’s how the light gets in.”… This line helps me remember the beauty of the cracks (and the messy house and the imperfect manuscript and the too-tight jeans). It reminds me that our imperfections are not inadequacies; they are reminders that we’re all in this together. Imperfectly, but together. [6]