Největším nepřítelem obyčejné každodenní dobroty a radosti není nedokonalost, ale požadavek na nějakou domnělou dokonalost.

-Richard Rohr, Dychtivý milovat

Richard Rohr objevil spisy svaté Terezie z Lisieux (1873-1897) během prvního roku svého františkánského působení. Richard popisuje Tereziino učení jako "spiritualitu nedokonalosti":

Terezie z Lisieux byla francouzská karmelitánka s minimálním formálním vzděláním, která ve svém krátkém, skrytém životě trvajícím pouhých dvacet čtyři let zachytila podstatu Ježíšova základního učení o lásce. Terezie byla prohlášena doktorkou církve, což znamená, že její učení je považováno za zcela spolehlivé a důvěryhodné. "Demokratizovala svatost", jak řekl bratr Joseph Schmidt, "a dala jasně najevo, že svatost je na dosah každému, kdo je ochoten plnit Boží vůli v lásce v každém dalším okamžiku, jak se život vyvíjí". [1]

Terezie přišla do katolické církve devatenáctého století, která často věřila v rozhněvaného, trestajícího Boha, perfekcionismus a potvrzení osobním dobrým chováním - což je velmi nestabilní a iluzorní cesta. Uprostřed tohoto rigidního prostředí byla Terezie přesvědčena, že její poselství, kterému ji naučil sám Ježíš, je "zcela nové". [2] Evangelium radikální milosti bylo mnohými křesťany natolik zapomenuto, že ho Terezie musela nazvat "novým"

Terezie tuto prostou, dětskou cestu nazývala "malou cestou". Je to spiritualita nedokonalosti. V dopise knězi Adolfu Roullandovi píše: "Dokonalost mi připadá jednoduchá, vidím, že stačí poznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče."Terézie se rozhodla, že se bude snažit o dokonalost. [3] Každá křesťanská "dokonalost" je ve skutečnosti naše schopnost zahrnout, odpustit a přijmout svou nedokonalost. Jak jsem často říkal, duchovně rosteme mnohem více tím, že to děláme špatně, než tím, že to děláme dobře. Právě to by mohla být hlavní lekce toho, jak dochází k duchovnímu růstu, i když tomu nic v nás nechce věřit.

The greatest enemy of ordinary daily goodness and joy is not imperfection, but the demand for some supposed perfection.

—Richard Rohr, Eager to Love

Richard Rohr discovered the writings of Saint Thérèse of Lisieux (1873–1897) during his first year as a Franciscan. Richard describes Thérèse’s teaching as “a spirituality of imperfection”:

Thérèse of Lisieux was a French Carmelite nun with minimal formal education, who in her short, hidden life of only twenty-four years captured the essence of Jesus’ core teachings on love. Thérèse was declared a Doctor of the Church, which means her teaching is seen as thoroughly reliable and trustworthy. She “democratized holiness,” as Brother Joseph Schmidt said, “making it clear that holiness is within the reach of anyone willing to do God’s will in love at each successive moment as life unfolds.” [1]

Thérèse came into a nineteenth-century Catholic Church that often believed in an angry, punitive God, perfectionism, and validation by personal good behavior—which is a very unstable and illusory path. In the midst of this rigid environment, Thérèse was convinced that her message, taught to her by Jesus himself, was “totally new.” [2] The gospel of radical grace had been forgotten by many Christians so much so that Thérèse had to call it “new.”

Thérèse called this simple, childlike path her “little way.” It is a spirituality of imperfection. In a letter to priest Adolphe Roulland, she writes: “Perfection seems simple to me, I see it is sufficient to recognize one’s nothingness and to abandon oneself as a child into God’s arms.” [3] Any Christian “perfection” is, in fact, our ability to include, forgive, and accept our imperfection. As I’ve often said, we grow spiritually much more by doing it wrong than by doing it right. That might just be the central lesson of how spiritual growth happens, though nothing in us wants to believe it.

If there is such a thing as human perfection, it seems to emerge precisely from how we handle the imperfection that is everywhere, especially in ourselves. What a clever place for God to hide holiness, so that only the humble, “little,” and earnest will find it! A “perfect” person ends up being one who can consciously forgive and include imperfection rather than the ones who think they are totally above and beyond imperfection. It becomes rather obvious once we say it out loud. [4]

Near the end of her life, Thérèse explained her little way to her sister, and this became part of her autobiography Story of a Soul. In contrast to the “big way” of heroic perfectionism, she teaches, in essence, that as a little one “with all [her] imperfections,” God’s love is drawn toward her. God has to love her and help her because she is “too small to climb the rough stairway of perfection.” [5] With utter confidence, she “believed herself infinitely loved by Infinite Love.” [6]