Richard Rohr vysvětluje, že je nutné překonat vztah s Bohem, který je založen na morálce a zákonech:

Náboženství nakonec není morální záležitostí; je to mystická záležitost. I když většina z nás začíná zaměřena na morální zdatnost a dokonalost, nemůžeme takto strávit celý život. Pavel tento přístup v první polovině života nazývá "zákonem"; já jej nazývám principem výkonu. Myslíme si: "Jsem dobrý, protože dodržuji toto přikázání, protože dělám tento druh práce nebo protože patřím k této skupině." Vždycky si říkáme: "Jsem dobrý, protože dodržuji toto přikázání. To je kalkul, kterému ego rozumí. Lidská psychika, všechny organizace a vlády potřebují na určité úrovni tento druh struktury zdravého rozumu. Tato hra se však musí rozpadnout, jinak nás zabije. Pavel říká, že zákon vede ke smrti (viz Římanům 7,5; Galatským 3,10). Přesto je mnoho křesťanů stále uvězněno uvnitř zákona a věří, že když budou dělat správné věci, nějakým způsobem dosáhnou důstojnosti nebo přijetí od Boha. Způsoby, kterými jsme se definovali jako úspěšní, morální, správní, dobří, na vrcholu, jedničky... nás musí zklamat! [1]

Pastorka Juanita Campbell Rasmusová popisuje, že přístup k náboženství založený na pravidlech v ní zanechal pocit prázdnoty a ztráty kontaktu s Boží láskou:

Jako dítě jsem byla díky pravidlům v bezpečí před odsouzením a ublížením, v bezpečí před porušením jakéhokoli Božího pravidla "nepřekročit tuto hranici". Myslela jsem si, že pravidla fungují: A tak dále, můj malý seznam spravedlnosti pokračoval: Nepiju, nekouřím, nekradu, nehraju hazardní hry, ne... a tak dále. A přesto jsem si uvědomoval, že můj život má jistou kvalitu prázdnoty....

Pochopení ke mně začalo přicházet jednoho dne, když jsem ležel na pohovce v obývacím pokoji..... Pokoj byl zalitý teplým poledním sluncem. Jak jsem tam tak ležel, Pán mi řekl: "Vybudoval sis život plný pravidel. Tvá pravidla tě uzavřela do krabice a mě vyřadila z ní.

Nechápal jsem to. Nebyl snad Boží život jen o dodržování pravidel? Není křesťanství zakořeněno v pravidle Nebudeš? Pochopil jsem snad úplně špatně, co znamená být křesťanem? Pokud to nebylo o pravidlech, tak proč jsem celé ty roky marnil čas a život? A pokud jsem to všechno pochopil špatně, co dalšího jsem si o Bohu popletl? A co víc, co by bylo potřeba udělat, abych to napravil?...

Samotná pravidla ve mně zanechávala prázdnotu, ale pocit, že mě Duch osvobozuje, abych mohl být ve vztahu, byl tak životodárný, že jediné, co jsem tomu mohl říkat, byla radost. Něco v tomto novém vědomí začalo vyplňovat část prázdnoty, kterou jsem pociťoval..... Zjistil jsem, že vztah s Bohem a moje praxe setrvávání s Bohem, sjednocení s Bohem, jsou tím, co mě činí pevným uvnitř i navenek..... To, co se zdálo, že do mě proudí, snad nejlépe vystihuje slovo láska; ano, hluboké vědomí, že jsem milován. [2]

Richard Rohr explains the necessity of moving beyond a relationship with God that is based on morality and law:

Religion is ultimately not a moral matter; it’s a mystical matter. While most of us begin focused on moral proficiency and perfection, we can’t spend our whole lives this way. Paul calls this first-half-of-life approach “the law”; I call it the performance principle. We think, “I’m good because I obey this commandment, because I do this kind of work, or because I belong to this group.” That’s the calculus the ego understands. The human psyche, all organizations, and governments need this kind of common-sense structure at some level. But that game has to fall apart, or it will kill us. Paul says the law leads to death (see Romans 7:5; Galatians 3:10). Yet many Christians are still trapped inside the law, believing that by doing the right things, they’re going to somehow attain worthiness or acceptance from God. The ways in which we’ve defined ourselves as successful, moral, right, good, on top of it, number one … have to fail us! [1]

Pastor Juanita Campbell Rasmus describes how having a rules-based approach to religion left her feeling hollow and out of touch with God’s love:

As a child, rules kept me safe from judgment and harm, safe from breaking any of God’s do-not-cross-this-line rules. I thought the rules worked: I didn’t drink, I didn’t smoke, I didn’t steal, I didn’t gamble, I didn’t … and so on, my little checklist of righteousness went. And yet I was aware that my life had a certain quality of hollowness to it….

Understanding began to come to me one day while I was lying on the sofa in the living room…. The room was filled with the warm midday sun. As I lay there, the Lord said, You have built a life filled with rules. Your rules have boxed you in, and they have boxed me out.

I didn’t get it. Wasn’t the God-life all about following rules? Isn’t Christianity rooted in Thou shalt not? Had I gotten what it meant to be a Christian totally wrong? If it wasn’t about the rules, then what had I wasted my time and life doing all these years? And if I had gotten this all wrong, what else had I gotten wrong about God? Even more, what would it take to get it right?...

Rules alone had left me hollow inside, but the sense that the Spirit was freeing me to be in relationship was so life-giving that all I could call it was joy. Something about this new awareness began to fill some of the emptiness that I had been feeling…. I have found that relationship with God and my practice of abiding with God, being joined with God, are what make me solid inside and out.... Perhaps the word love best describes what seemed to be flowing into me; yes, a deep knowing that I was loved. [2]