V Slzách věcí Richard Rohr nabízí historii izraelských proroků a jedinečnou roli, kterou sehráli:   

Proroci mnohokrát vyzývali Izrael, aby se vrátil ke smlouvě, kterou s ním Bůh uzavřel na hoře Sinaj. Poté, co Bůh vyvedl lid z egyptského otroctví, poskytl mu zákon, včetně Desatera, který měl řídit a utvářet jeho život v zaslíbené zemi. Měli se zdržet lhaní, krádeží, cizoložství atd.  

To byla Morálka 101, základní řád, bez něhož se společnost nemůže udržet. Lidé však obvykle selhávali, často katastrofálně. Nahradili ducha tohoto zákona kodexy čistoty a výkonnosti. Zapomněli nejen na to, co slíbili, ale také na to, jak moc a jak hluboce se o ně JHWH stará. Tehdy i nyní bylo hluboce zapotřebí někoho, kdo by lid povolal k návratu k Bohu a ke spravedlnosti. Někoho, kdo by je varoval, kritizoval a zjevil jim Boží srdce. Říkáme jim proroci a potřebuje je každé náboženství.  

Po stovky klíčových let - počínaje obdobím kolem roku 1300 př. n. l. a pokračujíc obdobím izraelského království, exilu a dobývání - plnili tento nesmírně důležitý úkol proroci jako Samuel, Jonáš, Ámos, Izajáš, Jeremiáš a Ezechiel. Kromě toho, že říkali pravdu, byli také radikálními nositeli změn, posly Božího zjevení, učiteli morální alternativy a dekonstruktéry každého převládajícího řádu. Izajáš 21 i Ezechiel 3 popisují proroka jako "hlídku" nebo "strážce", jehož úkolem je udržet Izrael v šílené poctivosti a zabránit mu, aby se při zajišťování bezpečí a kontroly spoléhal na zbraně, peníze, lži a moc.  

Tímto způsobem zavedli do starověkého náboženství zcela novou roli: oficiálně licencovaného kritika, ďáblova advokáta, který pojmenovává a odhaluje stinné stránky vlastní skupiny! Málokterá kultura, pokud vůbec nějaká, rozvíjí takovou protichůdnou roli. Civilizace je ze své podstaty zaměřena na úspěch a budování a na sebekritiku má málo času. Znevažujeme ostatní a bez ustání se snažíme dokázat loajalitu k vlastnímu týmu.  

Stejná dynamika funguje i dnes, kdy ti, kdo jsou u moci nebo se ji snaží získat, mají větší zájem na ochraně vlastních zájmů a postavení než na hledání spravedlnosti. Musíme si být věčně vědomi této skutečnosti: Pro neproměněné já je náboženství nejnebezpečnějším pokušením ze všech. Naše ego, pokud je potvrzeno náboženstvím, dostává plné svolení k zotročování, segregaci, ponižování, defraudaci a nafukování - protože všechny základy jsou pokryty předem přisouzenou ctností a domnělou nenávistí ke zlu. Právě to proroci odhalují ve svém plošném útoku na chrámový kult, kněžské třídy, samoúčelná přikázání a mezigenerační bohatství. "Tady buďte velmi opatrní!" křičí neustále. Proroci vědí, že náboženství je nejlepší a že také hrozí, že bude nejhorší. Rádi si vybíráme strany a prohlašujeme se za bezhříšné, čisté a ortodoxní ("správné"), aniž bychom měli důkazy, že je to pravda. To vždy překvapí všechny kromě proroků.  

In The Tears of Things Richard Rohr offers a history of Israel’s prophets and the unique role they played:   

The prophets called Israel many times to return to the covenant God made with them at Mount Sinai. After leading the people out of Egyptian slavery, God supplied the law, including the Ten Commandments, that was meant to govern and shape their lives in the Promised Land. They were to refrain from lying, stealing, committing adultery, and so on.  

This was Morality 101, the basic order without which a society cannot maintain itself. But the people usually fell short, often disastrously so. They substituted purity codes and performance for the spirit of that law. They forgot not only what they had promised but also how much and how deeply YHWH cared for them. There was a deep need, then and now, for someone who would call the people to return to God and to justice. Someone who would warn them, critique them, and reveal God’s heart to them. We call them prophets, and every religion needs them.  

For hundreds of pivotal years—starting around 1300 BCE and continuing through the eras of Israel’s kingdom, exile, and conquest—prophets like Samuel, Jonah, Amos, Isaiah, Jeremiah, and Ezekiel performed this utterly important task. Besides being truth tellers, they were radical change agents, messengers of divine revelation, teachers of a moral alternative, and deconstructors of every prevailing order. Both Isaiah 21 and Ezekiel 3 describe a prophet as a “sentry” or a “watcher,” whose job is to hold Israel maddeningly honest, and to stop them from relying on arms, money, lies, and power to keep themselves safe and in control.  

In this way, they introduced a completely novel role into ancient religion: an officially licensed critic, a devil’s advocate who names and exposes their own group’s shadow side! Few cultures, if any, develop such a counterintuitive role. By nature, civilization is intent on success and building and has little time for self-critique. We disparage the other team and work ceaselessly to prove loyalty to our own.  

The same dynamics operate today, with those in power or trying to gain power more interested in protecting their own interests and positions than in seeking justice. We must be eternally conscious of this fact: For the untransformed self, religion is the most dangerous temptation of all. Our egos, when they are validated by religion, are given full permission to enslave, segregate, demean, defraud, and inflate—because all bases are covered with pre-ascribed virtue and a supposed hatred of evil. This is what the prophets expose in their wholesale assault on temple worship, priestly classes, self-serving commandments, and intergenerational wealth. “Be very careful here!” they keep shouting. The prophets know that religion is the best and that religion also risks being the worst. We love to choose sides and declare ourselves sinless and pure and orthodox (“right”), with little evidence that it is true. This is always a surprise to everyone except the prophets.