Mirabai Starrová v eseji pro knihu ONEING: The Path of the Prophet popisuje smutek jako nit, která spojuje dílo proroků a mystiků:

Naše náboženská podmíněnost vyryla propast mezi prorokem a mystikem, stejně jako mezi činností a kontemplací a mezi transcendencí a imanencí. Je snadné uvěřit iluzi, že tyto dvě duchovní orientace se zásadně a vzájemně vylučují. Můžete však samozřejmě být jak prorokem, tak mystikem. Můžete být, a pravděpodobně i jste, prorokem-mystikem. 

Páter Richard Rohr často prohlašoval, že nejdůležitějším slovem v názvu jím založené organizace Centrum pro akci a kontemplaci je "a". Jsme aktivisté a kontemplativci. Jsme proroci a mystici. Máme přístup k momentálním neduálním stavům, zejména v tichu, a plody, které v takových chvílích sklízíme, neseme zpět do světa, abychom se nasytili a nasytili hladové. 

Klíčem k životu proroka-mystika je ukázat se k tomu, co je, bez ohledu na to, jak srdcervoucí nebo namáhavé, jak plné zdánlivě neřešitelných konfliktů jsou a jak lákavé může být meditovat nebo se modlit, abychom se z bolesti dostali. Kontemplativní praxe nás učí přátelit se s realitou, sbližovat se se všemi věcmi tím, že jim nabídneme svou plnou pozornost. Prorok a mystik tak obývají stejný otevřený prostor. Tímto spojovacím článkem je zármutek. Mystik zakusil milost přímé zkušenosti s posvátnem a pak zdánlivě ztratil spojení. Cítí bolest z odloučení od božského a touží po sjednocení. Prorok vnímá rozbitost světa a není schopen ji nevidět. Cítí bolest nespravedlnosti a nemůže neprotestovat. Mystik však nemůže přeskočit ke sjednocení, aniž by strávil čas v prázdnotě touhy. Prorok musí sedět v bezmoci, než vystoupí a promluví. 

Před mnoha lety mi můj přítel [otec] William Hart McNichols (citující teoložku divokých žen Adrienne von Speyr) řekl, že "proroci jsou neutěšitelní". Nikdy na to nezapomenu. V té době jsem v sobě stále ještě chovala dualistické vnímání politického a duchovního a považovala jsem se spíše za kontemplativní než za aktivistku, přestože jsem vyrůstala v rodině, která se vášnivě angažovala v protestech proti válce ve Vietnamu. V naší sekulární židovské rodině byli bratři Berriganovi, radikální katoličtí kněží oddaní míru a spravedlnosti, uctíváni jako hrdinové na stejné úrovni jako Abraham Joshua Heschel nebo Angela Davisová. Ačkoli jsem nikdy nebyla doma v politické aréně s jejími absolutními soudy o tom, co je správné a co špatné, a s pevnými hranicemi mezi oběťmi a pachateli, byla jsem hrdá na sociální svědomí svých rodičů. Ale všechno mi to připadalo poněkud odtržené od srdce. Pak, o několik let později, mi otec Bill tento most postavil. Proroci, stejně jako mystici, odpovídali ze svaté půdy zlomeného srdce.  

In an essay for ONEING: The Path of the Prophet, Mirabai Starr describes grief as the thread which draws together the work of prophets and mystics:  

Our religious conditioning has carved a gulf between the prophet and the mystic, just as we have between action and contemplation and between transcendence and immanence. It’s easy to buy into the illusion that these two spiritual orientations are fundamentally and mutually exclusive. But you can, of course, be both a prophet and a mystic. You can be, and probably are, a prophet-mystic. 

Fr. Richard Rohr has often declared that the most important word in the title of the organization he founded, the Center for Action and Contemplation, is “and.” We are activists and contemplatives. We are prophets and mystics. We access momentary nondual states, especially in silence, and we carry the fruits we harvest in such moments back into the world to nourish ourselves and feed the hungry. 

The key to living as a prophet-mystic is showing up for what is, no matter how heartbreaking or laborious, how fraught with seemingly intractable conflict and how tempting it might be to meditate or pray our way out of the pain. Contemplative practices train us to befriend reality, to become intimate with all things by offering them our complete attention. In this way, the prophet and the mystic occupy the same broken-open space. The nexus is grief. The mystic has tasted the grace of direct experience of the sacred and then seemingly lost the connection. She feels the pain of separation from the divine and longs for union. The prophet has perceived the brokenness of the world and is incapable of unseeing it. He feels the pain of injustice and cannot help but protest. But the mystic cannot jump to union without spending time in the emptiness of longing. The prophet must sit in helplessness before stepping up and speaking out. 

Many years ago, my friend [Fr.] William Hart McNichols (quoting the wild woman theologian Adrienne von Speyr) told me that “the prophets are inconsolable.” I will never forget that. At the time, I still harbored a dualistic sense of political versus spiritual and fancied myself more a contemplative than an activist, even though I grew up in a family that was passionately engaged in protesting the Vietnam War. In our secular Jewish family, the Berrigan brothers, radical Catholic priests dedicated to peace and justice, were revered as heroes, on the same level as Abraham Joshua Heschel or Angela Davis. While I was never at home in the political arena, with its absolute judgments of right and wrong and fixed delineations between victims and perpetrators, I was proud of my parents’ social conscience. But it all felt somewhat disconnected from the heart. Then, years later, Fr. Bill built that bridge for me. The prophets, like the mystics, responded from the holy ground of the broken heart.