V připravované knize Slzy věcí, otec Richard Rohr zpochybňuje stereotypní křesťanské chápání proroka: 

Když si představíme starozákonního proroka - a je jich mnoho, více než třicet, včetně sedmi žen -, většina z nás si představí rozzlobeného, divoce vlasatého člověka, který hřímá a běsní na lid Izraele za jeho četné hříchy nebo předpovídá budoucí zkázu. Někteří z proroků právě toto dělali, ale léta studia, rozhovorů a úvah mi ukázala, že tato převládající představa není tou nejpravdivější a nejdůležitější skutečností jejich práce, poslání a poselství. [1]  

Rohr zkoumá cestu, kterou proroci zjevili v Písmu:

Pokud se nevymaníme z tohoto zažitého stereotypu, nepoznáme proroky jako mluvčí pravdy, kteří prošli cestou, po níž je pravda vedla. Tato cesta vede proroky k nesmírnému smutku, který sdílejí s Bohem nad situací lidstva. Pokud nedovolíme, aby nám Písmo odhalilo toto vývojové porozumění, nemůžeme se k němu dostat. Hledáme jen izolované verše, které se nám hodí, a většina izolovaných výroků v první polovině života každého proroka je hněvivá.

Proroci se proti hříchu hněvají, jako by byli nad ním nebo lepší než on - a pak s ním přecházejí do solidarity. Pochopte prosím, že hřích není ani tak zloba jako zranění. Hřích je utrpení. Hřích je smutek. Mnozí z nás se této pravdě naučili při studiu závislostí, kde se jasněji ukázalo, že hřích si zaslouží soucit, nikoli odsouzení. 

Hřích je také osobní zkušenost s tragickou absurditou skutečnosti. Vede nás k soucitu. Musíme mít soucit sami se sebou, s tím, jak jsme neschopní lásky, milosrdenství, odpuštění. Naše láska není nekonečná jako láska Boží. Je odměřená - a obvykle se odměřuje podle zaslouženosti. Takto však JHWH nezachází se starověkým Izraelem, který byl vždy nevěrný smlouvě. Bůh je navždy věrný. To je jediný konzistentní vzor. 

Prorok nakonec přestává stát nad realitou, mimo ni nebo nad ní a vstupuje do solidarity s lidským utrpením a lidskou hříšností. Ježíš tak činí po celý svůj život, když se dotýká malomocných a jí s hříšníky. Vychází z cesty, aby žehnal těm, kdo trpí. My to však neumíme, dokud se stavíme výše než druhý a věříme, že nejsme hříšníci ani spolutrpící. [2]  

Moje oblíbená věc na prorockých knihách Bible je, že ukazují celou řadu lidí ve vývoji jejich chápání Boha. Stejně jako většina z nás, i proroci začínali nejen s odsuzováním a hněvem, ale také s komplexem nadřazenosti, kdy se stavěli nad ostatní. Tento pohled se pak v průběhu jejich spisů různými způsoby rozpadá. Od hněvu a odsuzování se dostávají k novému vědomí, v němž se stávají podobnějšími Bohu: trpělivějšími jako Bůh, shovívavějšími jako Bůh, milujícími jako Bůh. [3]  

In his forthcoming book, The Tears of Things, Father Richard Rohr challenges the stereotypical Christian understanding of a prophet:  

When we picture a prophet of the Old Testament—and there are many of them, more than thirty, including seven women—most of us imagine an angry, wild-haired person ranting and raving at the people of Israel for their many sins or predicting future doom. Some of the prophets did just that, but my years of study, conversation, and contemplation have shown me that this prevailing image is not the truest or most important reality of their work, calling, or messages. [1]  

Rohr explores the path that prophets revealed in Scripture:  

Until we move on from that common stereotype, we won’t recognize the prophets as truth speakers who have walked a journey to where truth has led them. This journey leads the prophets to an immense sadness, shared with God, about the human situation. Unless we allow Scripture to reveal this developmental understanding, we can’t get there. We just look for isolated verses that fit our needs, and most of the isolated statements in the first half of every prophet’s life are angry.  

The prophets rage against sin as if they were above or better than it—then move into solidarity with it. Please understand that sin is not as much malice as woundedness. Sin is suffering. Sin is sadness. Many of us have learned this truth from studying addictions, where it’s become more clear that sin deserves pity, not judgment. 

Sin is also the personal experience of the tragic absurdity of reality. It leads us to compassion. We must have compassion for the self, for how incapable we are of love, of mercy, of forgiveness. Our love is not infinite like God’s love. It’s measured—and usually measured out according to deservedness. But that’s not how YHWH treats ancient Israel, which was always unfaithful to the covenant. God is forever faithful. That’s the only consistent pattern. 

Eventually, the prophet stops standing above, apart from, or superior to reality and enters into solidarity with human suffering and human sinfulness. Jesus does this throughout his life by touching lepers and eating with sinners. He goes out of his way to bless those who are hurting. But we don’t know how to do that as long as we place ourselves higher than another, believing we’re not sinners or fellow sufferers. [2]  

My favorite thing about the prophetic books of the Bible is that they show a whole series of people in evolution of their understanding of God. Like most of us, the prophets started not only with judgmentalism and anger but also with a superiority complex of placing themselves above others. Then, in various ways, that outlook falls apart over the course of their writings. They move from that anger and judgmentalism to a reordered awareness in which they become more like God: more patient like God, more forgiving like God, more loving like God. [3]