Štědrý den

Otec Richard vyzývá křesťany, aby se posunuli od sentimentality ke zralému pochopení důsledků vtělení: 

Musíme se posunout od pouhého sentimentálního chápání Vánoc jako "čekání na Ježíška" k dospělému a společnému pochopení poselství o vtělení Boha v Kristu. My františkáni jsme vždy věřili, že vtělení je již vykoupením, protože v Ježíšově narození Bůh říká, že je dobré být člověkem a Bůh je na naší straně. 

Ježíš ztotožnil své vlastní poslání s tím, co nazýval nadcházející "Boží vládou". My jsme se místo toho často spokojili se sladkým příchodem dítěte, které od nás nežádalo téměř nic, pokud jde o odevzdání, setkání, vzájemnost nebo jakýkoli souhlas se skutečným Ježíšovým učením. Přílišná sentimentalita nebo vyšťavování našich emocí může být náhražkou skutečného vztahu, jak to vidíme i v našich mezilidských vztazích. Když jsme tak poblouzněni "sladkostí" nebo "dokonalostí" druhého, snadno "vypadneme" z lásky při prvním náznaku jeho lidskosti.Nedopusťme, aby se to stalo s nekonečně podmanivou osobou Ježíše! 

Slavení Vánoc není výhradně sentimentálním čekáním na narození dítěte. Je to mnohem více prosba o zrození dějin! Stvoření sténá ve svých porodních bolestech a čeká na naši účast s Bohem na své obnově (viz Řím 8,20-23). Evangeliu neprokazujeme žádnou laskavost, když z Ježíše, věčného Krista, děláme věčné dítě, které od nás nežádá téměř žádnou odpověď dospělých. Člověk se dokonce diví, jaká mysl by chtěla Ježíše udržovat v roli dítěte. Snad jen taková, která se spokojí s "dětským křesťanstvím". 

Každá spiritualita, která si příliš zakládá na Ježíšově dítěti, možná ještě není připravena na "prime-time" život. Máme-li věřit biblickým textům, Bůh zjevně chce, aby přátelé a partneři byli obrazem božství. Zdá se, že Bůh od nás chce zralé náboženství a promyšlenou, svobodnou odpověď. Bůh nás miluje v partnerství, se vzájemným dáváním a braním, a my se nakonec staneme obrazy Boha, kterého milujeme. 

Kristus, o kterého prosíme a na kterého čekáme, zahrnuje naše vlastní plné zrození a další zrození dějin a stvoření.Tomuto dospělému a kosmickému Kristu můžeme říci: "Přijď, Pane Ježíši!" (Zj 22,20) se zcela novým porozuměním a záměrnou vášní.Tím se celý náš život i život církve stává jedním obrovským "adventem". 

Kristus zahrnuje celou šíři stvoření a dějin, které se k němu připojily - a také každého z nás. To je univerzální (nebo kosmický) Kristus. [1] My sami jsme údy Kristova těla a Univerzálního Krista, i když nejsme historickým Ježíšem.Velmi správně tedy věříme v "Ježíše Krista", a obě slova jsou podstatná.  

Christmas Day

Father Richard urges Christians to move beyond sentimentality to a mature understanding of the implications of the incarnation: 

We must move beyond a merely sentimental understanding of Christmas as “waiting for the baby Jesus” to an adult and communal appreciation of the message of the incarnation of God in Christ. We Franciscans have always believed that the incarnation was already the redemption, because in Jesus’ birth God was saying that it was good to be human, and God was on our side. 

Jesus identified his own mission with what he called the coming “reign of God.” We have often settled instead for the sweet coming of a baby who asked little of us in terms of surrender, encounter, mutuality, or any assent to the actual teachings of Jesus. Too much sentimentality, or juicing up of our emotions, can be a substitute for an actual relationship, as we also see in our human relationships. When we are so infatuated with the “sweetness” or “perfection” of another, we easily “fall” out of love at the first sign of their humanity. Let’s not let that happen with the infinitely compelling person of Jesus! 

The celebration of Christmas is not exclusively a sentimental waiting for a baby to be born. It is much more an asking for history to be born! Creation groans in its birth pains, waiting for our participation with God in its renewal (see Romans 8:20–23). We do the gospel no favor when we make Jesus, the Eternal Christ, into a perpetual baby, who asks little or no adult response from us. One even wonders what kind of mind would want to keep Jesus a baby. Maybe only one that is content with “baby Christianity.” 

Any spirituality that makes too much of the baby Jesus is perhaps not yet ready for “prime-time” life. If we are to believe the biblical texts, God clearly wants friends and partners to be images of divinity. God, it seems, wants mature religion and a thoughtful, free response from us. God loves us in partnership, with mutual give and take, and we eventually become images of the God that we love.  

The Christ we are asking and waiting for includes our own full birth and the further birth of history and creation. To this adult and Cosmic Christ we can say, “Come, Lord Jesus” (Revelation 22:20) with a whole new understanding and a deliberate passion. This makes our entire lives, and the life of the church, one huge “advent.” 

The Christ includes the whole sweep of creation and history joined with him—and each of us, too. This is the Universal (or Cosmic) Christ. [1] We ourselves are members of the Body of Christ and the Universal Christ, even though we are not the historical Jesus. So we very rightly believe in “Jesus Christ,” and both words are essential.