Spisovatelka a aktivistka Kelley Nikondehaová nám připomíná místo Ježíšova narození na okupovaném území:  

Adventní vyprávění odhalují Vtělení jako něco víc než jen Boha vstupujícího do lidského rámce. Jsou také zjevením Boha zabývajícího se lidským traumatem konkrétního místa a konkrétních lidí. Bůh zakoušel mučivou realitu říší a ekonomik z pozice slabých a bezmocných. Bůh v tomto těle vstřebal ztrátu a bolest.  

Vtělení staví Ježíše mezi ty nejzranitelnější lidi, zbavené a ohrožené společnosti. První příchod ukazuje Boha, jak zápasí se zápasy, které jsou společné mnoha lidem na celém světě. A z této znevýhodněné pozice Ježíš prožívá Boží mírový program jako protiklad císařova míru. [1] 

Teolog osvobození Gustavo Gutiérrez (1928-2024) nás vybízí k zamyšlení nad důsledky toho, že se Ježíš narodil jako součást utlačované komunity:

Tam, na okraji společnosti, "se Slovo stalo dějinami, nepředvídatelností, solidaritou a slabostí; můžeme však také říci, že tímto stáváním se dějiny samy, naše dějiny, staly Slovem". [2]  

O Vánocích se často říká, že Ježíš se narodil do každé rodiny a do každého srdce. Tato "narození" nám však nesmí dát zapomenout na prvotní, masivní skutečnost, že Ježíš se narodil z Marie mezi lidmi, které v té době ovládala největší říše tohoto věku. Pokud na tuto skutečnost zapomeneme, stane se Ježíšovo narození abstrakcí, symbolem, šifrou.... V očích křesťanů je vtělení vtělením Boha do lidských dějin: vtělením do malosti a služby uprostřed panovačné moci, kterou vykonávají mocní tohoto světa; vtělením, které zavání stájí.... 

Věřit se musíme učit v konkrétním prostředí a okolnostech našeho života: za útlaku a represe, ale také uprostřed bojů a nadějí, které jsou živé... za diktatur, které rozsévají smrt mezi chudé, i za "demokracií", které často nespravedlivě nakládají s jejich potřebami a sny. [3]  

Nikondeha sdílí posilující naději vtělení:  

To je příběh adventu: připojujeme se k Ježíši jako vtělení Božího pokoje na této zemi, ať už to trvá jakkoli dlouho. Bůh kráčí v hluboké solidaritě s lidstvem, sdílí naše utrpení i okamžiky naděje. Uprostřed našich těžkostí je Bůh s námi. Jméno Emmanuel zůstává na našich rtech v těžkých časech.  

Advent není přijetím pokoje status quo, ale vtělením Božího pokoje, který žijeme ve světě. Tvůrci pokoje, které formuje advent, jsou ti, kdo se brání impériu, kdo praktikují pohostinnost vůči bližním a kdo vstupují do solidarity s Bohem v díle osvobození pro všechny.  

Kéž jsou před námi klidné a světlé noci pro tvůrce pokoje, pokorné a všechny lidi, které Bůh skrze advent stále doprovází. [4] 

Writer and activist Kelley Nikondeha reminds us of the location of Jesus’ birth in occupied territory:  

Advent narratives reveal the Incarnation as more than God entering a human frame. They are also the revelation of God engaging with human trauma of a specific place and specific people. God experienced the excruciating reality of empires and economies from the position of the weak and powerless ones. God absorbed loss and pain in that body.  

The Incarnation positions Jesus among the most vulnerable people, the bereft and threatened of society. The first advent shows God wrestling with the struggles common to many the world over. And from this disadvantaged stance, Jesus lives out God’s peace agenda as a counter-testimony to Caesar’s peace. [1] 

Liberation theologian Gustavo Gutiérrez (1928–2024) encourages us to reflect on the implications of Jesus being born as part of an oppressed community:  

There, on the fringe of society, “the Word became history, contingency, solidarity, and weakness; but we can say, too, that by this becoming, history itself, our history, became Word.” [2]  

It is often said at Christmastime that Jesus is born into every family and every heart. But these “births” must not make us forget the primordial, massive fact that Jesus was born of Mary among a people that at the time were dominated by the greatest empire of the age. If we forget that fact, the birth of Jesus becomes an abstraction, a symbol, a cipher.… To the eyes of Christians the incarnation is the irruption of God into human history: an incarnation into littleness and service in the midst of the overbearing power exercised by the mighty of this world; an irruption that smells of the stable…. 

It is in the concrete setting and circumstances of our lives that we must learn to believe: under oppression and repression but also amid the struggles and hopes that are alive … under dictatorships that sow death among the poor, and under the “democracies” that often deal unjustly with their needs and dreams. [3]  

Nikondeha shares the empowering hope of incarnation:  

This is the story of advent: we join Jesus as incarnations of God’s peace on this earth for however long it takes. God walks in deep solidarity with humanity, sharing in our sufferings and moments of hope. Amid our hardship, God is with us. Emmanuel remains the name on our lips in troubled times.  

Advent isn’t the acceptance of status-quo peace, but an incarnation of God’s peace that we live in the world. The peacemakers formed by advent are those who resist empire, who practice hospitality with neighbors, and who enter into solidarity with God in the work of liberation for everyone.  

May there be calm, bright nights ahead for the peacemakers, the meek, and all people God accompanies through advent still. [4]