Štědrý večer

Autor Cole Arthur Riley se zamýšlí nad tím, jak nás vtělení Ježíše do Marie vybízí k radikálnímu přijetí našeho vlastního vtělení: 

Často jsem si kladl otázku, zda se Maria i při plném vědomí a hlásání slávy svého lůna za ni styděla. Ptala se, jak se její tělo měnilo a břicho rostlo, zda je hodno nosit božské... Nebo viděla své tělo takové, jaké je - svaté? Slabé, silné, lidské a svaté.  

Pro mě se příběhu o tom, jak se Bůh stává tělem, vyrovná pouze to, jak se Bůh podřizuje ženskému tělu. To, že se stvořitel kosmu rozhodl spolehnout na ztělesněné stvoření. Být pěstován, živen, vysvobozen - Bůh vložil důvěru v tělo. V Mariiny svaly a hormony, střeva a prsa. A když je Kristovo tělo rozbito a krev prolita, měli bychom mít za tajemství, že nejprve bylo rozbito tělo ženy a její krev prolita, aby mohla být na svět přivedena naděje světa.  

Jsme pozoruhodně hmotné bytosti. Když mluvíme o nesení Božího obrazu, věřím, že nemalou část z toho tvoří fyzické nesení. Možná jste už slyšeli, že se říká: "Nemáš duši. Vy jste duše. Máš tělo." Nejsem si jistý, odkud přesně tato představa pochází, ale tento pocit přežívá. Mnozí z nás v honbě za duchovnem žalostně zanedbávají to fyzické. Zabýváme se učením o spáse, které se orientuje na jednu základní naději: nebe. A naše představy o nebi jsou často odosobněné - duchovním cílem je věčně překračovat hmotný svět.... 

Naše příběhy křesťanského eskapismu nás vedou tam, kde je fyzické zatracováno a nehmotné oslavováno. Tam, kde jediné svaté věci jsou neviditelné. Jak můžete čekat, že tomu uvěřím, když jsem se setkal s Bohem, který pil z prsou svého stvoření? [1] 

Riley nabízí tuto adventní modlitbu, která nám připomíná, abychom ctili zkušenost vlastní bezmoci:  

Bože lůna, 

Není nám lhostejné, že ses podřídil ženskému tělu a důvěřoval mu, že tě ochrání a bude rozvíjet. Když vzpomínáme na devět měsíců, kdy jsi přebýval v lůně, v těle Božím, které bylo opečováváno a nošeno, připomeň nám, že naše vlastní těla jsou hodna takové péče a něhy. Kéž je toto období posvátného zastavení, kdy si dopřejeme čas být nablízku svým vlastním tělům, chránit je a posilovat. Ve světě, který toho od nás tolik vyžaduje, nám připomeňte, že Kristus k nám nepřišel fyzicky nezávislý a nedovolil světu, aby si ho bez omezení bral a používal. Ukažte nám tvář Krista, který byl těžce závislý, který potřeboval být držen, krmen, umýván. Kterého bylo třeba konejšit a houpat, aby usnul. Máme-li ctít božské v nás, kéž je to toto božství - plně vtělené, plně důstojné v těle. Amen. [2] 

Christmas Eve

Author Cole Arthur Riley reflects on how the incarnation of Jesus in Mary invites us to radically embrace our own embodiment: 

I have often wondered if Mary, even with full knowledge and proclamation of the glory of her womb, felt shame for it. As her body changed and belly grew, did she question if it was worthy to hold the divine?… Or did she see her flesh for what it was—holy? Weak, powerful, human, and holy.  

For me, the story of God becoming body is only matched by God’s submission to the body of a woman. That the creator of the cosmos would choose to rely on an embodied creation. To be grown, fed, delivered—God put faith in a body. In Mary’s muscles and hormones, bowels and breasts. And when Christ’s body is broken and blood shed, we should hold in mystery that first a woman’s body was broken, her blood shed, in order to deliver the hope of the world into the world.  

We are remarkably material beings. When we speak of bearing the image of God, I believe no small part of that is a physical bearing. You may have heard it said, “You don’t have a soul. You are a soul. You have a body.” I’m not sure exactly where this notion came from, but the sentiment survives. Many of us, in pursuit of the spiritual, become woefully neglectful of the physical. We concern ourselves with a doctrine of salvation that is oriented around one underlying hope: heaven. And our concepts of heaven are often disembodied—a spiritual goal to transcend the material world eternally…. 

Our tales of Christian escapism lead us to the place where the physical is damned and the immaterial is gloried. Where the only holy things are invisible. How could you expect me to believe this when I’ve met a God who drank from the breast of his creation? [1] 

Riley offers this Advent prayer, reminding us to honor experiences of our own helplessness:  

God of the womb, 

It is not lost on us that you submitted to the body of a woman, trusting in it to protect and grow you. As we remember the nine months you dwelt in the womb, the body of God being nurtured and carried, remind us that our own bodies are worthy of such care and tenderness. May this be a season of sacred pause, as we allow time to be near to our own bodies, to protect and strengthen them. In a world that demands so much of us, remind us that Christ did not come to us in physical independence, allowing the world to take and use him without limitation. Show us the face of the Christ who was gravely dependent, who needed to be held, fed, washed. Who needed to be soothed and rocked to sleep. If we are to honor the divine in us, may it be this divinity—fully embodied, fully dignified in the body. Amen. [2]