Anglikánská poustevnice Maggie Rossová popisuje zkušenost s Boží přítomností: 

Prosinec je obdobím adventu, časem očekávání, ztišení srdcí a tichého čekání. A ačkoli si z ní mnozí křesťané příliš nedělají, je to období Marie.... Jednoho dne jsem prožila své vlastní zvěstování. Hrabivé zimní slunce pronikalo východním oknem poustevny a osvětlovalo různé předměty nalepené na hrubě opilované zdi, včetně malé ikony Panny Marie Guadalupské….

Když šikmý paprsek světla zapálil ikonu ... uvědomila jsem si, že anděl zdraví nejen ji, ale i mě; že důvěrné spojení chleba, který se stal Bohem, a Boha, který se stal Chlebem, bylo možné jen díky její poslušnosti; že svátost je pozemským a hmatatelným vyvrcholením jejího ano a našeho ano podílet se na skutečnosti Vtělení.  

Zvěstování je událostí nekonečného a nesmírného ticha, neboť evangelium zaznamenává všechny rozhovory. Stěny či kulisy se odsouvají, stávají se průhlednými, aby odhalily vše, co je, bylo, bude, a pak se v nich sbíhají.  

Toho rána jsem pochopila, že právě křtem říkáme: "Staň se mi podle tvého slova", abychom toto slovo nesli mocí Ducha svatého a uskutečnili ho ve svém životě. Je těžké popsat dopad slunečního světla na kus potištěného papíru nalepeného na dřevovláknité desce a toto poznání se může zdát samozřejmé, ale mnou otřáslo až do morku kostí.  

Inspirována úryvkem z evangelia o "znovuzrození" (Jan 3,1-21) Rossová poznává, jak se znovu rodí skrze své ano na Boží pozvání:  

Další krok jsem udělala, když se ráno, kdy jsem měla odjet na rekolekce do cisterciáckého opatství, četl při eucharistii Nikodémův příběh. Jeho otázka: "Jak se to stane?" probudila ozvěnu hlasů Marie a Zachariáše, smíchu Abraháma a Sáry nad absurdním Božím návrhem, že on ve sto letech a ona v devadesáti porodí syna.... 

Chceme-li nést Slovo, vejít do království, musíme se skutečně narodit z Ducha, ne podruhé v lůně své přirozené matky, ale neustále v lásce Matky Boží, která porodila svého syna, a stejně jako ona, ve stejném pohybu, nést i Krista. Maria je tedy v tomto druhém narození mou matkou, stejně jako je jí pro Nikodéma.  

To, že mé srdce stále není dost velké, aby obsáhlo tento paradox, ochotně přiznávám. Stále někdy cítím znepokojení nad Marií..... Ale když už nic jiného, Marie mě naučila říkat ano: jako řekli ano Abraham a Sára, jako řekli ano Alžběta a Zachariáš, jako řekl ano Ježíš kalichu, který ho neminul.  

A pokaždé, když je mi tento kalich podáván při eucharistii, pohlédnu do jeho hlubin za temným vínem třpytícím se zlatem a rozechvěle řeknu: "Ano." 

Anglican hermit Maggie Ross describes an experience of God’s indwelling presence: 

December is the season of Advent, the time of expectancy, of hushed hearts and quiet waiting. And though many Christians don’t make too much of her, it is the season of Mary.… One day I had my own annunciation. The raked winter sun was streaming through the east window of the hermitage, illuminating various items stuck on the rough sawn wall, including a little icon of our Lady of Guadalupe….

As the angled shaft of light set the icon on fire … I realized that the angel was greeting not only her but also me; that the intimacy of bread made God and God made Bread was possible only because of her obedience; that sacrament is the earthly and tangible culmination of her yes and our yes to participate in the fact of the Incarnation.  

Annunciations are events of infinite and immense silence, for all that the Gospel records of conversation. The walls or scenery push back, become transparent to reveal all that is, was, will be, and then converge within.  

That morning I came to understand that it is by baptism that we say, “Be it unto me according to your Word,” to bear that Word by the power of the Holy Spirit, and to bring it to fruition in our lives. It’s difficult to describe the impact of sunlight on a piece of printed paper stuck to fiberboard, and the insight may seem obvious, but it shook me to the heart.  

Inspired by a Gospel passage about being “born again” (John 3:1–21), Ross recognizes how she is born anew through her yes to God’s invitation:  

I took another step when the story of Nicodemus was read at the Eucharist the morning I was to leave for retreat at a Cistercian abbey. His question, “How shall this be?” awoke the echoing voices of Mary and Zechariah, of Abraham and Sarah’s laughter over God’s preposterous proposal that he at a hundred years, and she in her nineties would bear a son.… 

To bear the Word, to enter the kingdom, we must indeed be born from the Spirit, not for the second time in the womb of our natural mothers, but continually in the love of the Mother of God that brought forth her son, and like her, in the same movement, to bear Christ as well. Mary, then, is my mother in this second birth, just as she is for Nicodemus.  

That my heart is still not big enough to encompass this paradox I readily admit. I still feel unease about Mary sometimes…. But if nothing else, Mary has taught me to say yes: as Abraham and Sarah said yes, as Elizabeth and Zechariah said yes, as Jesus said yes to the cup that did not pass from him.  

And each time that cup is passed to me at the Eucharist, I look into its depths beyond the dark wine shimmering gold and, trembling, I say, “yes.”