Třetí neděle adventní 

Otec Richard Rohr popisuje, jak můžeme objevit svou pravou identitu v Bohu: 

Existuje pouze jedna otázka, na kterou si musíme s jistotou odpovědět: "Kdo jsem?" Nebo jinak: "Kde se nacházím?" Pokud se nám podaří správně odpovědět na tuto otázku, zbytek už se do značné míry vyřeší sám. Pavel na tyto otázky odpovídá přímo: "Jste skryti s Kristem v Bohu a Kristus je váš život" (Koloským 3,3-4). Pokaždé, když se začneme posuzovat, můžeme se zeptat: "Kdo jsem?". Odpověď přijde: "Jsem skryt s Kristem v Bohu v každé části svého života. Nesu v sobě jak tajemství trpícího lidství, tak tajemství Boží slávy, což je právě Kristovo tajemství." V tomto případě je to tedy tajemství, které je v nás. (Vychutnejte si univerzálnost veršů z Písma, jako je 1 Kor 3,21-23; 15,22-28 nebo Kol 1,15-20.) 

Bůh se na nás dívá a vždy vidí Krista, a proto nás shledává vždy a zcela milými. Bůh upírá svůj pohled pozorně tam, kam se my odmítáme dívat, na naši společnou, božskou přirozenost Božích dětí (1 Jan 3,2). Doufejme, že jednoho dne se náš pohled vyrovná pohledu Božímu. Ve stejném okamžiku nalezneme Boha zcela milujícího a sami sebe zcela milující. Proč? Protože je to stejný pár očí, který se dívá: "My všichni, kteří s odkrytou tváří hledíme na Pánovu slávu, se proměňujeme v týž obraz od slávy k slávě jako od Pána, který je Duch" (2. Korintským 3,18). 

Jediné, co musíme udělat, je přijmout Boží pohled a pak oplatit to, co jsme přijali. Jednoduše uzavíráme božský okruh, "láska vrací lásku", jak to dobře ukázal můj otec svatý František z Assisi. To je náš duchovní program pro celý život. 

Jsme spaseni tím, že vědomě a s důvěrou stojíme uvnitř silového pole, kterým je Kristus, nikoliv tím, že se nám to daří v našem soukromí. To je příliš velká pravda, než aby si ji malé já dokázalo vůbec představit. Jsme příliš maličcí, příliš nejistí, příliš připravení se bít. Nemusíme být správní, ale vždy se můžeme snažit zůstat spojeni se svým Zdrojem. Velkým a pro někoho zklamáním je, že mnozí lidé, kteří nejsou vůbec korektní, jsou právě díky své intenzivní potřebě a touze nejvíce propojeni.

Všechno, co můžeme udělat, je upadnout do Věčného Milosrdenství - do Lásky - z níž ve skutečnosti nikdy nemůžeme vypadnout, protože "my patříme Kristu a Kristus patří Bohu", jak krásně uvedl Pavel (1 Kor 3,23). Nakonec víme, že jsme všichni spaseni milosrdenstvím navzdory sobě samým. To musí být pro ego konečné ponížení.

Naše svatost je ve skutečnosti pouze Boží svatostí, a proto je jistá a bezpečná. Je to účast na lásce, vzájemné přebývání, nikoliv úspěch či výkon z naší strany. "Chce-li se někdo chlubit, ať se chlubí v Pánu," volá Pavel (1 Kor 1,31).  

Third Sunday of Advent 

Father Richard Rohr describes how we can discover our true identity in God: 

There is only one question we must definitely answer: “Who am I?” Or, restated, “Where do I abide?” If we can get that right, the rest largely takes care of itself. Paul answers the questions directly: “You are hidden with Christ in God, and Christ is your life” (Colossians 3:3–4). Every time we start judging ourselves, we can ask, “Who am I?” The answer will come: “I am hidden with Christ in God in every part of my life. I am bearing both the mystery of suffering humanity and the mystery of God’s glory, which is precisely the mystery of Christ.” (Relish the universality of Scriptures like 1 Corinthians 3:21–23, 15:22–28, or Colossians 1:15–20.) 

God looks at us and always sees Christ, and God thus finds us always and entirely lovable. God fixes God’s gaze intently where we refuse to look, on our shared, divine nature as God’s children (1 John 3:2). Hopefully, one day our gaze will match God’s gaze. We will find God entirely lovable and ourselves fully lovable in the same moment. Why? Because it’s the same set of eyes that is doing the looking: “All of us, gazing with unveiled face on the glory of the Lord, are being transformed into the same image from glory to glory, as from the Lord who is the Spirit” (2 Corinthians 3:18). 

All we have to do is receive God’s gaze and then return what we have received. We simply complete the divine circuit, “love returning love” as my father St. Francis of Assisi showed so well. This is our spiritual agenda for our whole life. 

We are saved by standing consciously and confidently inside the force field that is Christ, not by getting it right in our private selves. This is too big a truth for the small self to even imagine. We’re too tiny, too insecure, too ready to beat ourselves up. We don’t need to be correct, but we can always try to remain connected to our Source. The great and, for some, disappointing surprise is that many people who are not at all correct are the most connected by reason of their intense need and desire. 

All we can do is fall into the Eternal Mercy—into Love—which we can never really fall out of because “we belong to Christ and Christ belongs to God,” as Paul so beautifully stated (1 Corinthians 3:23). Eventually, we know that we are all saved by mercy in spite of ourselves. That must be the final humiliation to the ego. 

Our holiness is really only God’s holiness, and that’s why it’s certain and secure. It is a participation in love, a mutual indwelling, not an achievement or performance on our part. “If anyone wants to boast, let them boast in the Lord,” Paul shouts (1 Corinthians 1:31).