Richard Rohr popisuje, jak jsou láska a milost ve světě přítomné a funkční: 

Pravé křesťanství i pravá věda jsou transformačními světonázory, jejichž středobodem je růst a rozvoj. Obě snahy, každá svým způsobem, spolupracují s nějakým Božím plánem, a to, zda je Bůh formálně uznáván, nemusí být až tak důležité. Jak napsal Carl Jung nad své dveře: Vocatus atque non vocatus deus aderit (Ať už se dovoláváme, nebo ne, Bůh je stále přítomen). [1] Můžeme tomu říkat milost, přebývající Duch svatý nebo jen vývoj směřující ke sjednocení (kterému říkáme "láska"). Bůh s nikým nesoutěží, ale jen hluboce časově spolupracuje s každým, kdo miluje (Řím 8,28). Kdykoli postavíme jednu starostlivou nohu vpřed, Bůh ji použije, podpoří a požehná. [2] 

Vědkyně a teoložka Ilia Delio píše o balancování, kterému musela čelit ve světě vědy a náboženství: 

Když před kolegy z teologie (nebo vědy) mluvím o lásce jako základní skutečnosti, často se setkávám s podrážděným pohledem nebo se zdviženým obočím, které znamená odmítnutí. Akademie může být podobná církvi, intelektuálně zaujatá přesností logických argumentů. Chce se mi křičet... ale často mlčím, protože lásku nelze obhájit analytickými argumenty; láska má svou vlastní vnitřní logiku....  

Všechna příroda je obdařena energií lásky (která je milostí), a přesto jen díky otevřenosti vůči lásce ... lze poznat lásku jako vzácný dar samotné přírody. V této vnímavosti lásky jsem začal opouštět své utkvělé představy a úzké definice Boha, církve a světa a pozval jsem do svého srdce a mysli nový vesmír života a nový způsob vidění světa. Nehledal jsem nový pohled na svět; spíše jsem se vydal hledat pravdu a našel jsem lásku v srdci všech věcí. Uvědomil jsem si, že veškeré poznání je pravým poznáním - ať už v oblasti přírodních nebo humanitních věd - pokud člověka vede k hlubšímu zamilování.  

Delio, který studoval dílo francouzského kněze a vědce Pierra Teilharda de Chardin (1881-1955), píše:  

Teilhard se domníval, že láska je nejzáhadnější a nejneznámější energií ve vesmíru. Je to tento střed přitahovaný k tomu středu; tento člověk přitahovaný k tomu člověku. Pro tuto základní životní energii neexistuje žádné logické vysvětlení; je hluboce osobní, a přesto rozmarná; ... energetické pole, které je nějakým způsobem zapleteno s nekonečnou energií božské lásky - neboť jen Bůh, který je absolutní láskou, je zcela osobní a nevýslovně důvěrný. Láska je zakořeněna v základní podstatě samotné reality..... Láska tvoří každou hvězdu, atom, list, narcis, ptáka, žížalu, kočku, žirafu, tygra i člověka; vše, co existuje, se rodí z lásky. Dokonce i vědomí se rodí z lásky, takže mysl není jen intelekt, ale zahrnuje i tělo a smysly a citový život. Svět se točí kolem lásky, protože láska tvoří svět; hmota je tvořena láskou. [3]  

Richard Rohr describes how love and grace are present and operational in the world: 

True Christianity and true science are both transformational worldviews that place growth and development at their centers. Both endeavors, each in its own way, cooperate with some Divine Plan, and whether God is formally acknowledged may not be that important. As Carl Jung inscribed over his doorway, Vocatus atque non vocatus deus aderit (Invoked or not, God is still present). [1] We can call this grace, the indwelling Holy Spirit, or just evolution toward union (which we call “love”). God is not in competition with anybody, but only in deep-time cooperation with everybody who loves (Romans 8:28). Whenever we place one caring foot forward, God uses it, sustains it, and blesses it. [2] 

Scientist and theologian Ilia Delio writes of the balancing act she has faced in the worlds of science and religion: 

When I speak about love as core reality to colleagues in theology (or science) I often get a look of annoyance or the raised eyebrows that signify dismissal. The academy can be like the church, intellectually self-preoccupied with the precision of logical arguments. I want to shout out … but I often remain silent because love cannot be defended by analytical arguments; love has its own internal logic….  

All of nature is endowed with the energy of love (which is grace), and yet only by being open to love … can one know love as the precious gift of nature itself. In this receptivity of love I began to let go of my fixed ideas and narrow definitions of God, church, and world, and I invited into my heart and mind a new universe of life and a new way of seeing the world. I did not seek a new worldview; rather I went in search of truth and found love at the heart of all things. I have come to realize that all knowledge is true knowledge—whether in the sciences or in the humanities—if it moves one to fall more deeply in love.  

Having studied the work of French priest and scientist Pierre Teilhard de Chardin (1881–1955), Delio writes:  

Teilhard thought that love is the most mysterious and unknown energy in the universe. It is this center drawn to that center; this person drawn to that person. There is no logical explanation for this core energy of life; it is deeply personal and yet whimsical; … an energy field that is somehow entangled with an infinite energy of divine love—for God alone, who is absolute love, is completely personal and ineffable intimacy. Love is rooted in the fundamental nature of reality itself…. Love forms every star, atom, leaf, daffodil, bird, earthworm, cat, giraffe, tiger, and human; everything that exists is born from love. Even consciousness is born of love so that mind is not intellect alone but includes the body and senses and emotional life. Love makes the world go around because love makes the world; matter is formed by love. [3]