Kontemplativní teoložka Beatrice Bruteau (1930-2014) uvažuje o tom, že zapojení do vědy je způsob, jak uctít Boží přítomnost ve vesmíru: 

Existují dvě motivace pro to, abychom do svého kontemplativního života zahrnuli určité znalosti vědy: za prvé, potřebujeme porozumět Božímu uměleckému dílu, abychom ho mohli náležitě ocenit a s láskou se vztahovat ke Stvořiteli; za druhé, potřebujeme o tomto díle něco vědět, abychom se k němu mohli připojit, abychom se mohli podílet na vytváření světa od této chvíle. To poslední je skutečný způsob lásky, totiž připojit se k životu milovaného.... 

Kdesi v hloubi duše jsme všichni naplněni mystickou touhou, touhou po smysluplné sounáležitosti, po hlubokém sjednocení, touhou být bezpečně zakotveni v konečné smysluplnosti, a proto potřebujeme vidět celý náš svět v tomto kontextu. Toužíme cítit konečnou smysluplnost jako skutečnou, všude kolem nás, konkrétní, reálnou, důvěrnou, hmatatelnou, komunikující s námi. Abychom toho v dnešní době dosáhli, potřebujeme novou teologii vesmíru, která bude mít oporu v nejlepších vědeckých poznatcích současnosti. Bude to teologie, v níž je Bůh velmi přítomný právě ve všech dynamismech a zákonitostech stvořeného řádu, v níž Bůh není nepřítomen v sebeorganizujících se činnostech přirozeného světa, ale v níž je Bůh aktuální jako ten, kdo tvoří, a ten, kdo je vtělen v tom, co je tvořeno právě těmito sebeutvářejícími činnostmi.  

Může být naše věda vnímána tímto způsobem? Ano, myslím si, že ano, a rád bych vám ji v tomto smyslu ukázal, aby se celý svět znovu stal posvátným a my skutečně pocítili svou jednotu a celistvost a sounáležitost se vším. [1] 

Kontemplativní fyzik Joy Andrews Hayter potvrzuje mystickou jednotu v srdci vesmíru.  

Ať už ji nazýváte Posvátnou jednotou, Bohem, Vesmírem, Základem bytí, Zdrojem nebo Jedním, není někde venku, ale je vepsána do toho, co jsme a kde jsme..... Kde by Zdroj této láskyplné, vztahové reality, světelné sítě spojující všechny věci, vůbec nemohl být?"  

Contemplative theologian Beatrice Bruteau (1930–2014) considers engaging with science as a way of honoring God’s presence in the cosmos: 

There are two motivations for including some knowledge of science in our contemplative lives: one, we need to understand God’s artistic work in order to appreciate it properly and relate lovingly to the Creator; two, we need to know something of the work in order to join it, to participate in creating the world from here on. This last is the real way of loving, that is, by joining in the life of the beloved.… 

Somewhere deep down, we are all filled with mystical longing, longing for meaningful belonging, for profound union, longing to be securely embedded in the ultimate meaningfulness, and therefore we need to see all our world in that context. We long to feel the ultimate meaningfulness as real, all around us, concrete, real, intimate, tangible, communicating with us. To attain this in today’s climate, we need a new theology of the cosmos, one that is grounded in the best science of our day. It will be a theology in which God is very present, precisely in all the dynamisms and patterns of the created order, in which God is not rendered absent by the self-organizing activities of the natural world, but in which God is actual as the one who makes and the one who is incarnate in what is made by these very self-making activities.  

Can our science be seen that way? Yes, I think so, and I would like to show it to you in those terms, so that all the world turns sacred again and we truly feel our unity and our wholeness and our belonging to the all. [1] 

Contemplative and physicist Joy Andrews Hayter affirms a mystical oneness at the heart of the cosmos.  

Whether you call it Sacred Unity, God, Universe, Ground of Being, the Source, or One, it is not out there somewhere, but is written into what we are and where we are…. Where could the Source of this loving, relational reality, the luminous web connecting all things, ever not be?  

When we discover and live from the coherence in our being, we discover that we are in a relational field with all beings, with a mystical spark at the center that connects us all. Merton saw this clearly at the corner of Fourth and Walnut, [when he realized “the gate of heaven is everywhere”] [2] and Teilhard de Chardin saw this and his writings are permeated with it. In Cosmic Life, he said, “To live the cosmic life is to live dominated by the consciousness that one is an atom in the body of the mystical and cosmic Christ.” [3]…  

Just as all began (from the Big Bang, or the Word, depending on whether you are talking about physics or the New Testament) and expanded into the myriad forms that are permeated with the One, all returns to Oneness, which could be described as the cosmic Body of Christ. [4]