Autentický mystik nemůže nikdy utéct před světem. Musí souznít s utrpením a agónií, které jsou společným dědictvím lidstva.... A aktivní mystikové, kteří žijí v uspěchaném světě, vstupují do stejného vnitřního ticha jako ti, kdo žijí na poušti. 
-William Johnston, Mystická teologie: Věda o lásce 

Doktorka Barbara Holmesová popisuje kontemplativní základy hnutí za občanská práva: 

Svět je klášterem kontemplativních lidí. Není před ním úniku. Hledání spravedlnosti člověka vždy vtáhne hluboko do Božího srdce. V tomto posvátném nitru se kontemplace stává jazykem modlitby a podnětem k prorockému hlásání a jednání. Martin Luther King Jr. a Rosa Parksová byli klasičtí kontemplativci, hluboce oddaní tichému svědectví, ztělesněné a performativní spravedlnosti. Typ kontemplativních praktik, které se objevily během Hnutí za občanská práva, se stal dramatem, které ztělesňovalo hlubokou nespokojenost s věcmi takovými, jaké byly. Černošská církev po léta vychovávala své členy v pravdě o jejich lidství a potenciálu morálního rozkvětu.   

Pochody za občanská práva v 60. letech 20. století byly kontemplativní - někdy tiché, někdy prošpikované zpěvem, ale vždy kontemplativní. V kontextu zoufalého hledání spravedlnosti to může znamenat, že zatímco unavené nohy procházely dobře vyšlapanými ulicemi, srdce skákala do Božího klína. Zatímco děti doprovázeli do škol příslušníci národní gardy, píseň "Ježíš mě miluje" se stala hymnou víry tváří v tvář protichůdným důkazům. Německým ovčákům a hasičským hadicím nelze čelit vlastními silami; v samém středu vašeho bytí musí být Bůh a klid..... To, co vás zachrání, je požehnané spojení intuitivního poznání s racionalitou, bolestí a odhodláním.  

Jako duchovní zemětřesení potvrdilo odhodlání účastníků pochodu víru praotců a praotkyň. Každý krok byl znovuzrozením nezrozené naděje. Každý účastník pochodu ztělesňoval společné potvrzení již/ještě ne posvátných prostor..... Posvátnému aktu společného pochodu za spravedlností obvykle předcházelo setkání před pochodem, které začínalo modlitební bohoslužbou, kde kázání, zpěv a povzbuzování připravovaly lidi na cestu k naději, kterou všichni chovali. Tuto naději vedení pečlivě vysvětlovalo jako naplnění Božích zaslíbení. V důsledku toho bylo hnutí, které se přelilo z kostelů do ulic, rituálním ztvárněním společné cesty víry k basilei [říši] Boží.....

Konečným výsledkem bylo, že údajně křesťanský národ byl nucen pohlížet na své černošské občany jako na prototyp trpícího Boha, který bez odplaty vstřebává násilí do vlastního těla. Naproti tomu neochvějní obránci starého řádu se ocitli před Bohem a svým vlastním reflexivním nitrem s hasičskými hadicemi, biči a provazy v rukou. Krize vyvolaná kontemplativním hledáním spravedlnosti zaručovala konečný konec otevřených praktik nadvlády, protože nadvláda nemohla odolat stálému pohledu vnitřního oka tisíců probuzených lidí.  

The authentic mystic can never flee from the world. He or she must resonate with the suffering and the agony that is the common legacy of humankind.… And active mystics who live in the hurly-burly enter into the same inner silence as those who live in the desert. 
—William Johnston, Mystical Theology: The Science of Love 

Dr. Barbara Holmes describes the contemplative foundations of the civil rights movement:    

The world is the cloister of the contemplative. There is no escape. Always the quest for justice draws one deeply into the heart of God. In this sacred interiority, contemplation becomes the language of prayer and the impetus for prophetic proclamation and action. Martin Luther King Jr. and Rosa Parks were classic contemplatives, deeply committed to silent witness, embodied and performative justice. The type of contemplative practices that emerged during the Civil Rights Movement became dramas that enacted a deep discontentment with things as they were. For years, the black church nurtured its members in the truth of their humanity and the potential for moral flourishing.   

The civil rights marches of the 1960s were contemplative—sometimes silent, sometimes drenched with song, but always contemplative. This may mean within the context of a desperate quest for justice that while weary feet traversed well-worn streets, hearts leaped into the lap of God. While children were escorted into schools by national guardsmen, the song “Jesus Loves Me” became an anthem of faith in the face of contradictory evidence. You cannot face German Shepherds and fire hoses with your own resources; there must be God and stillness at the very center of your being…. What saves you is the blessed merger of intuitive knowing with rationality, pain, and resolve.  

Like a spiritual earthquake, the resolve of the marchers affirmed the faith of foremothers and forefathers. Each step was a reclamation of the hope unborn. Each marcher embodied the communal affirmation of already/not yet sacred spaces…. The sacred act of walking together toward justice was usually preceded by a pre-march meeting that began with a prayer service, where preaching, singing, and exhortation prepared the people to move toward the hope they all held. This hope was carefully explicated by the leadership as a fulfillment of God’s promises. As a consequence, the movement that spilled from the churches to the streets was a ritual enactment of a communal faith journey toward the basileia [realm] of God…. 

The end result was that a purportedly Christian nation was forced to view its black citizens as a prototype of the suffering God, absorbing violence into their own bodies without retaliation. By contrast, stalwart defenders of the old order found themselves before God and their own reflective interiority with fire hoses, whips, and ropes in their hands. The crisis created by contemplative justice seeking guaranteed the eventual end of overt practices of domination, for domination could not withstand the steady gaze of the inner eye of thousands of awakened people.