Doktorka Barbara Holmesová vysvětluje základní podmínky, které dávají vzniknout krizové kontemplaci: 

Krize začíná bez varování, boří naše předpoklady o fungování světa a mění náš příběh i příběhy našich bližních. Realita, která nám byla tak důvěrně známá, je náhle pryč a my nevíme, co se děje....  

Jestliže je život, jak ho prožíváme, křehkou křišťálovou koulí, která udržuje naši každodenní rutinu a sny o řádu a stabilitě, pak náhlé a katastrofické krize tuto iluzi normálnosti rozbijí. Krize ... jsou obvykle urychleny okolnostmi, které se vymykají běžným zvyklostem. Mám na mysli útlak, násilí, pandemie, zneužívání moci nebo přírodní katastrofy a planetární poruchy.

Do okamžiku, kdy krize začne, se cítíte relativně bezpečně a na svém místě. Najednou se všechno změní. Jste ukradeni ze své vesnice, spoutáni řetězy a naloženi na lodě směřující do Ameriky, abyste byli prodáni jako otroci. Nebo jste shromážděni a naloženi do vlaků směřujících do německého tábora smrti: Osvětim, Treblinka, Bergen-Belsen nebo Dachau. Nebo jste na příkaz americké vlády spolu s příslušníky svého kmene shromážděni, abyste se vydali na nucený pochod z domorodých zemí v Severní Karolíně do Oklahomy. Nebo vás a další asijské sousedy bez varování pošlou do internačních táborů. V každém případě někteří z vás tuto zkušenost přežijí, ale mnozí ne. [1]  

Holmes se zamýšlí nad odlišnou povahou krizového rozjímání:  

Když už obyčejné není obyčejné a přichází krize, může se já soustředit v tomto útočišti, které nazývám "krizovou kontemplací", prostorem, který není výsledkem duchovního hledání ani dobrovolného vstupu do meditativních prostor. Je to prasknutí, roztržení a rozbití sebe sama, společenství, očekávání a předpokladů o fungování světa. Je to výsledek traumatu, volného pádu a zranění.... 

Kontemplace po krizi nebo během ní je ticho po prvotním výkřiku, propast nevědomosti a nutnost společně přežít trauma. Možná je třeba naše definice "kontemplace" upravit tak, aby odrážely naše jedinečné sociální umístění a vnitřní cesty. Jak se ukazuje, existuje mnoho vstupních bodů do těchto posvátných reflexních prostorů.  

Můžu do nich vstoupit sám nebo se svou komunitou. Můžeme se vydat na cestu dovnitř, s hudbou nebo bez ní, se zapojením těla i mysli, ale musíme se vzdát kontroly a hledat uzemnění v mystických hlubinách vnitřních prostor. [2]  

At the center of every crisis 
is an inner space 
so deep, so beckoning, 
so suddenly and daringly vast, 
that it feels like a universe, 
feels like God. 

When the unthinkable happens, 
and does not relent, 
we fall through our hubris 
toward an inner flow, 
an abiding and rebirthing darkness 
that feels like home. 
   —Barbara Holmes, “What Is Crisis Contemplation?” 

Dr. Barbara Holmes explains the essential conditions that give rise to crisis contemplation: 

The crisis begins without warning, shatters our assumptions about the way the world works, and changes our story and the stories of our neighbors. The reality that was so familiar to us is gone suddenly, and we don’t know what is happening….  

If life, as we experience it, is a fragile crystal orb that holds our daily routines and dreams of order and stability, then sudden and catastrophic crises shatter this illusion of normalcy. The crises … are usually precipitated by circumstances beyond the ordinary. I am referring to oppression, violence, pandemics, abuses of power, or natural disasters and planetary disturbances. 

Until the moment that the crisis begins, you feel relatively safe and situated. Suddenly, everything changes. You are stolen from your village, placed in chains, and loaded onto ships headed to the Americas to be sold as slaves. Or, you are rounded up, placed on trains headed for a German death camp: Auschwitz, Treblinka, Bergen-Belsen, or Dachau. Or, upon the orders of the US government, you and members of your tribe are rounded up to begin a forced march from native lands in North Carolina to Oklahoma. Or, without warning, they send you and other Asian neighbors to internment camps. In each circumstance, some of you will survive the experience, but many of you will not. [1]  

Holmes reflects on the distinct nature of crisis contemplation:  

When the ordinary isn’t ordinary anymore and the crisis is upon us, the self can center in this refuge that I am calling “crisis contemplation,” a space that is neither the result of spiritual seeking nor the voluntary entry into meditative spaces. It is a cracking open, the rupture and shattering of self, community, expectations, and presumptions about how the world works. It is the result of trauma, freefall, and wounding…. 

Contemplation after or during crisis is a stillness in the aftermath of a primal scream, the abyss of unknowing, and the necessity of surviving the trauma together. Perhaps our definitions of “contemplation” need adjustment to reflect our unique social locations and inward journeys. As it turns out, there are many entry points into these sacred reflective spaces.  

I can enter alone or with my community. We can journey inward, with or without music, with our bodies as engaged as our minds, but we must relinquish control and seek grounding within the mystical depths of inner spaces. [2]