Děkujeme všem, kteří v uplynulém týdnu přispěli na podporu CAC a těchto denních meditací! Díky vaší štědrosti a partnerství je to všechno možné. Pokud jste’ještě nepřispěli a chcete tak učinit, zvažte prosím možnost přispět nebo poskytnout měsíční dar na cac.org/dm-appeal. Děkujeme!

Kniha doktorky Barbary Holmesové Joy Unspeakable zkoumá kontemplativní praktiky v černošské církvi. Ukazuje nám, jak lze kontemplaci praktikovat prostřednictvím komunity, hudby a pohybu. 

Sólista se pohybuje směrem ke středu pódia. Zhruba 1500členné shromáždění dýchá spolu s ní, když sténá: "Ach... ach... ach, Ježíši.". To jsou jediná slova písně. Pokud nesedíte uvnitř zvuku jejího hlasu, je těžké si představit, jak může být píseň o dvou slovech výkřikem úzkosti, balzámem a oslavou. V každém vzletném tónu se účastníme nevyslovitelného spektra lidského snažení. Na tomto světě budete mít potíže, ale "ach, ach, ach, Ježíši". Výkřiky exaltace nedávají tušit, co se děje. Ačkoli se zdá, že jde o obvyklý charismatický sborový zpěv, ve skutečnosti jedeme strofami v čase do houštin a bažinatých shromáždění, přes nebezpečné vody do bezpečí. V této obyčejné nedělní bohoslužbě se něco stalo a my jsme proměněni. Světský odpor k transcendenci, který jsme si nesli do svatostánku, praskl a kontemplativní okamžik nás nese k samotnému zdroji našeho bytí. 

K takovýmto okamžikům dochází v černošské církvi pravidelně, přesto kdybyste se zeptali věřících na jejich "kontemplativní praxi", byli by zmateni..... Přes četné výjimky je bohoslužba černošské církve známá svou procítěností, rytmikou a charismatičností. Toto líčení se stalo natolik přijímaným názorem, že kontemplativní praktiky zůstávají podprahovým a neprobádaným aspektem černošského náboženského života. V důsledku toho nejsou tyto praktiky pěstovány, podporovány ani předávány dalším generacím. Přesto se zdá, že když dojde ke kontemplativním okamžikům, prožitky z bohoslužby se prohlubují.... 

Uprostřed bohoslužby došlo k nepřehlédnutelnému posunu, který posunul společenství uctívajících od záměrné liturgické akce k transcendentnímu přebývání. Tento posun nelze popsat jinak, než že se "něco stalo". Během tohoto posvátného času se neustálý neklid lidského srdce ztišil a proměnil v trvalou přítomnost. Čas se zachvěl a zastavil, zpomalil své neúprosné tempo a řád bohoslužby již neměl přednost pro ty, kteří byli uchváceni nevýslovnou radostí.[1] 

Holmes se zamýšlí nad transcendentní povahou "extatického zpěvu":  

Je to pomazaný zpěv zasvěcených zpěváků … který umožňuje přístup ke svatému, ale konkrétněji je to opakování veršů, které posouvá vnímání ... [a] umožňuje jednotlivcům doplnit svůj vlastní příběh, mlčky nebo prostřednictvím výkřiků uznání a potvrzení. To je moment kontemplace, poznání, že každý člen shromáždění sdílí stejnou úzkost nad problémy světa a potřebu sjednocení..... "Ó" se opakují stále dokola, dokud si každý člověk nevzpomene na chvíli, kdy volal po Božím zásahu. Mezi každým tónem a strofou přetrvává hluboké naslouchání. Ti, kdo naslouchají, vědí, že Duch svatý má vše pod kontrolou.[2] 

Thank you to all who have donated to support the CAC and these Daily Meditations over the past week! Your generosity and partnership make all of this possible. If you haven’t donated yet and wish to do so, please consider making a contribution or monthly gift at cac.org/dm-appeal. Thank you!

Dr. Barbara Holmes’ book Joy Unspeakable explores contemplative practices in the Black church. She shows us how contemplation can be practiced through community, music, and movement. 

The soloist moves toward the center of the podium. The congregation of about 1,500 breathes with her as she moans, “Oh … oh … oh, Jesus.” Those are the only words to the song. Unless you are sitting within the sound of her voice, it is difficult to imagine how a song of two words can be a cry of anguish, balm, and celebration. In each soaring note, we participate in the unutterable spectrum of human striving. In this world, you will have trouble, but “oh, oh, oh, Jesus.” The shouts of exaltation give no indication of what is happening. Although it appears to be the usual charismatic congregational fare, in fact we are riding the stanzas through time to the hush arbors and swamp meetings, over the dangerous waters to safety. In this ordinary Sunday service, something has happened and we are changed. The worldly resistance to transcendence that we wore into the sanctuary has cracked open, and the contemplative moment carries us toward the very source of our being. 

Moments like this occur regularly in the black church, yet if you ask congregants about their “contemplative practices,” they would be confounded…. Despite numerous exceptions, black church worship is known for its heartfelt, rhythmic, and charismatic character. This depiction has become such an accepted view that contemplative practices remain a subliminal and unexamined aspect of black religious life. As a consequence, the practices are not nurtured, encouraged, or passed on to future generations. Yet, when contemplative moments occur, worship experiences seem to deepen…. 

In the midst of worship, an imperceptible shift occurred that moved the worshipping community from intentional liturgical action to transcendent indwelling. There is no way to describe this shift other than to say that “something happened.” During this sacred time, the perpetual restlessness of the human heart was stilled and transformed into abiding presence. Time shimmered and paused, slowing its relentless pace, and the order of worship no longer took precedence for those enthralled by a joy unspeakable. [1] 

Holmes considers the transcendent nature of “ecstatic singing”:  

It is anointed singing from consecrated singers … that allows access to the holy, but more specifically it is the repetition of verses that shifts perception … [and] allows individuals to fill in their own story, silently or through the cries of recognition and affirmation. This is the contemplative moment, the recognition that each and every member of the congregation shares the same angst over the troubles of the world and the need for reunion…. The “ohs” are repeated over and over again until every person remembers a time when they cried out for God’s intervention. A deep listening abides between every note and stanza. Those who listen know that the Holy Spirit is in control. [2]