V podcastu Kosmické my Richard Rohr zkoumá, jak nám otevření se proudu Boží bezpodmínečné lásky umožňuje předávat ji dál:  

Nedokázali jsme sdělit jedinečnou povahu božské lásky. Božská láska je nekonečná, ale pojem nekonečnosti lidská mysl nedokáže pojmout. Nemůžeme si pomoci a musíme se vrátit ke sčítání, odčítání, násobení a dělení. Svatá Terezie z Lisieux, jedna z mých nejoblíbenějších katolických mystiček, sdílí: "Existuje věda, o které [Bůh] nic neví - sčítání!". [1] Chtěla tím říci, že jakmile se ponoříme do nekonečna, kterým je Bůh, je jakákoli představa o sčítání, odčítání, zásluhách, ztrátách, hodnostech zbytečná. Boží láska je nekonečná, což je pojem, který lidská mysl nedokáže vytvořit. Božské pojetí dokonalosti není vyloučením nedokonalosti, ale zahrnutím nedokonalosti. To je božská láska.  

Lidská láska si myslí, že musíme vyloučit nedokonalost, abychom mohli člověka milovat. Ale já už jsem dost starý na to, abych věděl, že kolem nás nejsou dokonalí lidé. Neexistují. Všichni jsme se naučili skrývat své malé tajemství nebo stínové já. Ale božská láska zahrnuje nedokonalost, což z ní dělá božskou lásku. Bez Boží milosti to nedokážeme. Věnujeme pozornost nedokonalosti: "Viděl jsem ho, jak to dělá. Slyšel jsem, jak to říká." V tomto případě je třeba si uvědomit, že se jedná o velmi důležitou věc. Pak jsme identifikovali svůj důvod, proč nemilovat, a můžeme se cítit nadřazeni a dokonce druhého člověka "zatratit". To mám na mysli, když říkám, že Ježíš se stal obětním beránkem, protože věděl, že lidský vzorec obětování vždy dělá problémem někoho jiného místo nás samotných. Křesťanství není o tom, aby měnilo druhé lidi - to není! Je hezké, když se lidé změní, ale to je Boží práce. Jde o to, abychom se změnili my sami, a to se nikdy nezastaví. Je mi 80 let a stále se snažím změnit sám sebe. 

V jednom ze svých listů Pavel říká: "Ano se vždy nachází v Kristu," ano ke skutečnosti (viz 2 Kor 1,20). Žijeme v lásce, pokud si dokážeme udržet každodenní ano. To neznamená, že nerozpoznáme nespravedlnost a nepostavíme se proti ní, ale nedovolíme, aby se naše srdce zatvrdilo a naše mysl ustrnula ve svých soudech. Láska je vždy ano. I když můžeme vidět malé nebo velké problémy, nedovolíme, aby to zastavilo ano. Ve stáří jsem zjistil, že jsem nakonec musel odpustit všechno. Všechno! Sobě, svým rodičům, katolické církvi, Spojeným státům americkým.  

Jakmile přestaneme očekávat, potřebovat nebo vyžadovat, aby něco nebo někdo byl dokonalý, jsme mnohem šťastnější. Prokazujeme tím službu sobě i světu. Není to snadné bez života a Boží milosti, které skrze nás proudí. Proto je pro mě tak důležité pojetí Boha jako Trojice, proudění vztahu mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Bez tohoto každodenního proudění se ocitáme v pasti negativních jevů. Všichni to děláme. Všichni budeme, pokud se nenapojíme na Boží lásku, která skrze nás proudí.  

On The Cosmic We podcast, Richard Rohr explores on how opening ourselves to the flow of God’s unconditional love allows us to pass it on:  

We’ve failed to communicate the unique nature of divine love. Divine love is infinite, but the notion of infinity cannot be conceived by the human mind. We can’t help but turn back to adding, subtracting, multiplying, and dividing. Saint Thérèse of Lisieux, one of my favorite Catholic mystics, shares, “There is a science about which [God] knows nothing—addition!” [1] What she was trying to say was that once we dive into infinity, which is God, any notion of adding, subtracting, meriting, losing, being worthy, is all a waste of time. God’s love is infinite, a concept the human mind cannot form. The divine notion of perfection isn’t the exclusion of imperfection, but the inclusion of imperfection. That’s divine love.  

Human love thinks we have to exclude imperfection to love a person. But I’m old enough to know there’s no perfect people around. They don’t exist. We’ve all learned to keep hidden our little secret or shadow self. But divine love includes imperfection, which is what makes it divine love. Without the grace of God, we cannot do that. We pay attention to the imperfection: “I saw him do that. I heard her say that.” Then we have identified our reason not to love and we can feel superior and even “damn” the other person. That’s what I mean when I say Jesus became a scapegoat because he knew that the human pattern of scapegoating always makes someone else the problem instead of ourselves. Christianity is not about changing other people—it isn’t! It’s nice if people do change, but that’s God’s work. It’s about changing ourselves, and that never stops. I’m 80 years old and I’m still trying to change myself. 

In one of his letters, Paul says, “The yes is always found in Christ,” the yes to reality (see 2 Corinthians 1:20). We are living in love if we can maintain a daily yes. That doesn’t mean we don’t recognize injustice and stand against it, but we don’t let our hearts become hardened and our minds become rigid in its judgments. Love is always a yes. Even though we might see little or big problems, we don’t let it stop the yes. I find in my old age that I’ve eventually had to forgive everything. Everything! Myself, my parents, the Catholic Church, the United States of America.  

Once we stop expecting, needing, or demanding that something or someone be perfect, we’re much happier. We’re doing ourselves and the world a favor. It’s not easy to do apart from the life and grace of God flowing through us. That’s why, for me, the notion of God as Trinity, the flow of relationship between Father, Son, and Holy Spirit, is so important. Without that daily flow, we get trapped in the negatives. We all do. We all will, unless we tap into the love of God flowing through us.