Sikhská aktivistka a spisovatelka Valarie Kaur v rozhovoru pro Daily Meditations klade lásku do středu naší schopnosti dosáhnout celistvosti v rozděleném světě:  

Co to znamená vrátit se k takovému druhu celistvosti, kdy způsob, jakým milujeme, informuje o tom, co děláme ve světě, a to, co děláme ve světě, prohlubuje naši lásku?….

Chci nám všem připomenout, že stejně jako musíme bojovat za své přesvědčení a stát za tím, co je spravedlivé, nezapomeňte, že všichni ti lidé, kteří hlasují proti vám, po dni voleb nebo po dni inaugurace nezmizí. Musíme najít způsob, jak spolu stále žít. Jediný způsob, jak se zrodí multirasová demokracie, je ten, že se budeme držet vize budoucnosti, která nikoho nenechá pozadu, ani naše největší odpůrce. Takže možná budete v pozici, kdy budete moci vést takový rozhovor se sousedem z ulice nebo se strýcem u rodinného stolu nebo s teenagerkou, která nechce jít volit, protože je příliš cynická. Co by se mohlo stát, kdybyste je nechali na pokoji? [Filozofka] Hannah Arendtová říká, že izolace plodí radikalizaci. [1] Vy můžete být tou osobou, která prorazí algoritmus [sociálních médií], sedět v prostoru hlubokého naslouchání - a hluboké naslouchání je aktem odevzdání se. Riskujete, že vás to, co slyšíte, změní. 

Ve světě kolem nás tyto prostory nevidíme modelované. Musíme si je vytvořit v prostorech mezi námi. Často to znamená naslouchat v průběhu času, být ve vztahu. Lidské bytosti se navzájem zrcadlí, takže pokud přijdete s vytasenými dýkami, oni přijdou s vytasenými dýkami. Pokud vyjdete ven a opravdu se ptáte "Proč?", pod hesly a zvukovými hláškami uslyšíte příběh člověka a uvidíte jeho zranění. Uvidíte jejich zármutek. Uvidíte jejich vztek. Možná s tím nebudete souhlasit, ale já jsem pochopil, že na světě neexistují žádné zrůdy, jen zraněné lidské bytosti, které jednají ze svého strachu, nejistoty nebo vzteku. To je nedělá méně nebezpečnými, ale jakmile uvidíme jejich zranění, ztratí nad námi svou moc. A my se můžeme ptát sami sebe:   

Vyzývám lidi, aby svá zranění [a] zranění svých oponentů přenesli do prostorů nové imaginace - do představy výsledku, politiky, vztahu, který nenechá nikoho mimo náš okruh péče, dokonce ani "je". Tento druh práce, tento druh revoluční lásky, není obětí jednotlivce, je to praxe komunity.  

Když zveme lidi k praktikování revoluční lásky, vždy se ptáme: "Jaká je vaše role v tomto období vašeho života?"…. Ať už si vyberete cokoli, může to být zásadní praxe lásky, revoluční lásky. A pokud každý z nás hraje svou roli - ani více, ani méně - pak společně vytváříme kulturní změnu, kterou tak zoufale potřebujeme. 

In an interview for the Daily Meditations, Sikh activist and author Valarie Kaur places love at the center of our ability to bring about wholeness in a divided world:  

What does it mean to return to a kind of wholeness where the way that we love informs what we do in the world and what we do in the world deepens our love?….

What I want to remind us all is that as much as we must fight for our convictions and stand for what is just, remember that all those people who vote against you are not disappearing after Election Day or Inauguration Day. We have to find a way to live together still. The only way we will birth a multiracial democracy is if we hold up a vision of a future that leaves no one behind, not even our worst opponents. So you might be in the position to have that conversation with the neighbor down the street or the uncle at the family table or the teenager who doesn’t want to vote because she’s too cynical. What might happen if you leave them alone? [Philosopher] Hannah Arendt says isolation breeds radicalization. [1] You might be the person to puncture the [social media] algorithm, to sit in spaces of deep listening—and deep listening is an act of surrender. You risk being changed by what you hear. 

We don’t see those spaces modeled in the world around us. We have to create them in the spaces between us. Oftentimes it means listening over time, being in relationship. Human beings mirror each other, so if you come with daggers out, they’ll come out daggers out. If you come out and you really wonder “Why?,” beneath the slogans and the soundbites, you’ll hear the person’s story and you’ll see their wound. You’ll see their grief. You’ll see their rage. You might not agree with it, but I’ve come to understand that there are no such things as monsters in this world, only human beings who are wounded, who act out of their fear or insecurity or rage. That does not make them any less dangerous, but once we see their wound, they lose their power over us. And we get to ask ourselves: How do we want to take that information into what we do next?  

I invite people to take their wounds [and] their opponents’ wounds into spaces of re-imagination—of imagining an outcome, a policy, a relationship that leaves no one outside of our circle of care, not even “them.” This kind of labor, this kind of revolutionary love, it’s not the sacrifice of an individual, it’s a practice of a community.  

When we invite people to practice revolutionary love, we always ask, “What is your role in this season of your life?”…. Whatever you choose, it can be a vital practice of love, of revolutionary love. And if all of us are playing our role—not more, not less—then together we’re creating the culture shift that we so desperately need.