Teoložka Elizabeth Johnsonová ukazuje, jak se naše chápání stvoření vyvíjelo od Genesis: 

Starověcí bibličtí autoři, prodchnutí vírou v Boží stvořitelskou moc, poeticky popisovali, jak Bůh roztáhl nebesa, položil pevné základy země, dal moři pokyny, aby zůstalo ve svých mezích. Podle jejich modelu vesmíru je středem neměnná Země a kolem ní pod nebeskou klenbou krouží Slunce, Měsíc a další nebeská tělesa, což je vlastně způsob, jakým se věci jeví lidskému oku bez pomoci.  

O mnoho staletí později máme jiné chápání. Vědecké objevy nás přivedly k tomu, že se na nebe a zemi díváme jako na dosud nedokončený výsledek přírodních procesů..... Od vzniku života na této planetě před více než 3,5 miliardami let se různé druhy rostlin a živočichů vyvíjely v souladu s měnícím se prostředím, vznikaly a zanikaly....  

Bible se svou vírou ve Stvořitele, který tvoří nebe a zemi a vše, co je v nich, byla napsána několik století před rozvojem těchto moderních poznatků a nelze očekávat, že by jimi disponovala. To, co zůstává pro víru konstantní, ať už použijeme jakýkoli model představy Země, je náboženská intuice, že živý Bůh má neustálý tvůrčí vztah k zemi, moři, vzduchu a jejich obyvatelům, který umožňuje jejich existenci a činnost. 

Johnson nás vyzývá, abychom o Bohu jako Stvořiteli uvažovali širokou optikou:   

Zamotaný charakter evolučního vzniku života v průběhu miliard let ... je těžko slučitelný se zjednodušenou představou Boha Stvořitele při práci..... Nejlepší je opustit představu Boha jako monarchy působícího na ostatní bytosti. Přesuňte svou mysl směrem k živému Bohu, který je nekonečným svatým tajemstvím. Posaďte se s pravdou, že naše konečná mysl nemůže pochopit Toho, který je nekonečný; naše konečná srdce nemohou pochopit lásku bez hranic. Vzhlížejte k Bohu ne jako k jednotlivému aktérovi v rámci řady tvorů, ale jako k nepředstavitelnému osobnímu Zdroji všech bytostí, k samotnému Základu bytí, k Nadpozemskému uprostřed nás, ke generativnímu oceánu lásky, k Duchu Stvořiteli. Pak si začněte uvědomovat, že moc Ducha Stvořitele se neuplatňuje jako hrubá moc nad, ale jako láska, která posiluje. Boží tvůrčí činnost uvádí v život vesmír obdařený vrozenou schopností vyvíjet se působením svých vlastních přirozených sil, čímž se stává svobodným partnerem svého vlastního stvoření.  

Rozšíření našeho pohledu na živého Boha podle paradigmatu milujícího otevírá cestu k respektování skutečné autonomie fungování přírody a svobody chování tvorů, které Bůh Stvořitel umožňuje....  

Jako dobré Boží stvoření se svět stává svobodným partnerem svého vlastního stávání, zatímco Stvořitel umožňuje jeho existenci v každém okamžiku. Stručně řečeno, Bůh tvoří svět tím, že mu umožňuje, aby se sám tvořil. Duch svatý zdaleka nenutí svět, aby se vyvíjel podle předem připraveného plánu, nýbrž ho neustále volá k nové a nečekané budoucnosti. 

Theologian Elizabeth Johnson shows how our understanding of creation has evolved since Genesis:  

Ancient biblical writers, imbued with faith in God’s creative power, described poetically how God stretched out the heavens, laid firm the foundations of the land, gave the sea instructions to stay within its bounds. Their model of the cosmos put an unchanging Earth at the center with the sun, moon, and other heavenly bodies circling around it under the dome of the sky, which is actually the way things appear to the unaided human eye.  

Many centuries later we have a different understanding. Scientific discoveries have led us to see the heavens and the earth as the still-unfinished result of natural processes…. Since life began on this planet more than 3.5 billion years ago, different species of plants and animals have evolved in sync with this changing environment, emerging and disappearing….  

The Bible with its belief in a Creator who makes heaven and earth and all that is in them was written centuries before this modern knowledge developed and should not be expected to possess it. What remains constant for faith, whatever model one uses to envision Earth, is the religious intuition that the living God has an ongoing creative relationship with land, sea, air, and their inhabitants that enables their existence and actions. 

Johnson invites us to think of God as Creator through a broad lens:   

The ambling character of life’s evolutionary emergence over billions of years … is hard to reconcile with a simplistic idea of God the Creator at work…. Best to let go of the idea of God as a monarch acting upon other beings. Move your mind in the direction of the living God who is infinite holy mystery. Sit with the truth that our finite minds cannot comprehend the One who is infinite; our finite hearts cannot grasp love without limit. Look toward God not as an individual actor within the range of creatures but as the unimaginable personal Source of all beings, the very Ground of being, the Beyond in our midst, a generative ocean of love, Creator Spirit. Then begin to realize that the power of the Creator Spirit is not exercised as raw power-over but as love that empowers-with. God’s creative activity brings into being a universe endowed with the innate capacity to evolve by the operation of its own natural powers, making it a free partner in its own creation.  

Expanding our view of the living God along the lines of the paradigm of the lover opens a way to respect the genuine autonomy of nature’s operation and the freedom of creatures’ behavior that the Creator God makes possible….  

As God’s good creation, the world becomes a free partner in its own becoming while the Creator enables its existence at every moment. To put this succinctly, God creates the world by empowering the world to make itself. Far from compelling the world to develop according to a pre-designed plan, the Spirit continually calls it forth to a fresh and unexpected future.