Otec Richard chápe františkánský slib chudoby prostřednictvím Františkova závazku žít evangelium.  

František zpočátku nepotřeboval pro své bratry žádná pravidla, žádný kodex chování. Úplně mu stačilo Ježíšovo Kázání na hoře a jeho pokyny učedníkům. Když František četl úvodní Ježíšovu řeč, viděl, že výzva k chudobě stojí hned na začátku: "Jak blahoslavení jsou chudí v duchu!" Od té doby Františkova četba evangelia považovala chudobu za "základ a strážce všech ctností". [1] Ostatní ctnosti dostávají království až v příslibu, chudoba je jím však obdařena již nyní a bez prodlení. "Jejich je nebeské království" (Mt 5,3). [2]  

Duchovní učitelka Mirabai Starrová se s vámi podělí o několik příkladů, jak František žil podle Ježíšových blahoslavenství: 

"Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni."  
-Matouš 5,6 

František inspiroval své následovníky, aby toužili po osvobození svých bratří a sester stejně vášnivě, jako oni sami toužili být svobodní. Byl vzorem duchovní cesty, která spojovala soukromou kontemplativní modlitbu s aktivní službou ve světě.  

Ačkoli se František mohl snadno stát respektovaným vůdcem úspěšné mnišské komunity, vzdálené od rozptýlení společnosti, rozhodl se místo toho ponořit do špinavého lidského života, kde byl často odsuzován jako ostuda vyšší společnosti, z níž pocházel. Místo aby přijal tradiční obdarování, žebral František a jeho následovníci na ulicích o chléb, cihly a dříví. Staral se o nemocné a pečoval o sirotky. Postavil se proti útlaku všude, kde se s ním setkal, ale dělal to tak láskyplným způsobem, že pro úřady nepředstavoval žádnou zjevnou hrozbu, a tak se mu podařilo obrátit je na svou stranu.... 

"Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské". -Matouš 5:10 

František začal i skončil své řeholní povolání jako oběť odsouzení a odmítnutí. Když se poprvé vzdal života v pohodlí a lehkosti a vydal se na ulici, aby žil mezi chudými a žebral o své nejzákladnější potřeby, lidé v Assisi mu zabouchli dveře před nosem a označili ho za blázna. Několikanásobná zrada mu zlomila srdce, ale zároveň mu otevřela cestu k přijetí nejvyššího daru od Krista: účasti na jeho umučení skrze stigmata. Celé spektrum Františkova života - od radostného vyvyšování Pána až po zdrcující pochybnosti o sobě samém - odráží jeho živé odhodlání věnovat se Kristovu učení o lásce.... 

Cesta lásky může být trýznivá. Není to cesta pohodlnosti. Vyžaduje bdělost a kázeň, aby bylo možné mluvit za ty, kdo nemají hlas, a odvahu přijmout důsledky zvonění, které prolomí kouzlo samolibosti. Přesto jsou plody takové činnosti sladké. Jsou to plané plody, které přinášejí hojnost - dost na to, aby nasytily celé království, a to přímo tady na zemi. [3] 

Father Richard understands the Franciscan vow of poverty through Francis’ commitment to live the gospel.  

Francis initially needed no rule, no code of behavior, for his brother friars. He was quite satisfied with Jesus’ Sermon on the Mount and his instructions to the disciples. When Francis read the inaugural discourse of Jesus, he saw that the call to be poor stood right at the beginning: “How blessed are the poor in spirit!” Henceforward, Francis’ reading of the gospel considered poverty to be “the foundation and guardian of all virtues.” [1] The other virtues receive the kingdom only in promise; poverty, however, is invested with it already now and without delay. “Theirs is the kingdom of heaven” (Matthew 5:3). [2]  

Spiritual teacher Mirabai Starr shares some examples of how Francis lived out the beatitudes of Jesus: 

“Blessed are those who hunger and thirst for righteousness, for they shall be filled.”  
—Matthew 5:6 

Francis inspired his followers to desire the liberation of their brothers and sisters as passionately as they themselves longed to be free. He modeled a spiritual path that combined private, contemplative prayer with active service in the world.  

While Francis could easily have become the respected leader of a successful monastic community, removed from the distractions of society, he chose instead to immerse himself in the messy human condition, where he was often reviled as an embarrassment to the high society from which he came. Rather than accept a traditional endowment, Francis and his followers begged in the streets for bread, bricks, and firewood. He tended the sick and cared for orphans. He stood up against oppression wherever he encountered it, but he did so in such a loving way that he posed no obvious threat to the authorities and so managed to convert them to his cause…. 

“Blessed are those who are persecuted for righteousness’s sake, for theirs is the kingdom of heaven.” —Matthew 5:10 

Francis began and ended his religious vocation the victim of condemnation and rejection. When he first gave up his life of comfort and ease and took to the streets to live among the poor and beg for his most basic needs, the people of Assisi slammed their doors in his face and called him crazy. Multiple betrayals broke his heart, yet also opened him to receive the ultimate gift from Christ: participation in his passion through the stigmata. The full spectrum of Francis’s life—from joyful exaltation of the Lord to crushing self-doubt—reflected his living commitment to Christ’s teachings of love…. 

The Way of Love can be harrowing. It is not a path of convenience. It requires vigilance and discipline to speak for the voiceless, and courage to accept the consequences of ringing the bells that break the spell of complacency. Yet the fruits of such action are sweet. They are wild fruits, and they yield in abundance—enough to feed a whole kingdom, right here on earth. [3]