Transitus Františka z Assisi

Co bys dnes dělal, kdybys věděl, že zítra můžeš zemřít?  
-František z Assisi, List věřícím  

Ilia Delio se na základě raného záznamu Františkovy modlitby venku zamýšlí nad Františkovým chápáním Boha jako lásky:  

František se modlil o samotě … a pronášel mantru ve formě otázky: "Kdo jsi, Bože? A kdo jsem já?" [1] Čím více František putoval do polí přírody, tím více putoval do polí svého vlastního srdce. Vnější svět ho zval, aby vstoupil do svého vnitřního světa. Tam se setkal s tajemstvím Boha, který byl zároveň Nejvyšším, a přesto nekonečně blízko; důvěrnější než jeho vlastní já. František zakoušel Boha jako své "všechno": Vše dobré, vše milující, vše přítomné, vše milosrdné. Jak zvolal: "Deus meus et omnia", což znamená "Můj Bůh a mé Všechno!". Čím více nacházel Boha v sobě, tím více viděl Boha mimo sebe, kde k němu každý detail přírody promlouval o Bohu. Jak zvolala františkánská kajícnice Angela z Foligna: "Všechno stvoření je těhotné Bohem!" [2] Modlitba vedla Františka k pravdě o jeho vlastní skutečnosti a k pravdě o světě. Nic nebylo mimo dosah Boží lásky.

Byla to láska, která Františka přenesla do jiných světů: do světa malomocných, do světa chudých, do světa žížal a vlků, do světa všeho, protože jedině ve světě se skrze lásku rodí Bůh. Je však třeba umět vidět a naslouchat zvukům božské lásky volající v rodících se zárodcích nového stvoření. František zaměřil své srdce na vášnivou Boží lásku, svou mysl na poznání této lásky a své oči na to, aby tuto lásku viděly.  

Delio popisuje františkánskou modlitbu jako touhu růst v Božím životě a lásce:  

Modlitba je pozváním k růstu v lásce: jak rosteme do Božího života, Boží život roste v nás. Znovuzrozujeme se v Duchu skrze sílu lásky a vstupujeme do chaosu a nejistoty světa. Láska neustupuje před utrpením a bolestí, ale vstupuje do temnoty života s energií a nadějí, že budoucnost bude jiná; láska tvořivě posiluje život k dalšímu životu. Život v Bohu je sázkou na lásku, která vyžaduje věrné nasazení, i když temnota přetrvává a utrpení převládá. Růst v lásce skrze modlitbu znamená vrhnout se do srdce Boha..... Teprve když dokážeme plakat nad tím, co ještě není milováno, můžeme žít v nové realitě; láska totiž čeká na zrození. To je jádro františkánské modlitby.  

Transitus of Francis of Assisi 

What would you do today if you knew you might die tomorrow?  
—Francis of Assisi, Letter to the Faithful  

Drawing on an early account of Francis praying outside, Ilia Delio reflects on Francis’ understanding of God as love:  

Francis was praying alone …, uttering a mantra in the form of a question: “Who are You, O God? And who am I?” [1] The more Francis wandered into the fields of nature, the more he wandered into the fields of his own heart. The outer world invited him to enter his inner world. There he encountered the mystery of God who was at once, Most High, and yet infinitely near; more intimate than his own self. Francis experienced God as his “All”: All good, All love, All present, All merciful. As he exclaimed, “Deus meus et omnia,” meaning “My God and my All!” The more he found God within himself, the more he saw God outside himself where every detail of nature spoke to him of God. As the Franciscan penitent Angela of Foligno exclaimed: “All creation is pregnant with God!” [2] Prayer led Francis into the truth of his own reality and into the truth of the world. Nothing was outside the embrace of God’s love.  

It was love that moved Francis into other worlds: the world of the leper, the world of the poor, the world of earthworms and wolves, into the world of everything, because only in the world is God born through love. However, one must be able to see and listen to the sounds of divine love crying out in the birthpangs of the new creation. Francis set his heart on God’s passionate love, his mind on knowing this love and his eyes on seeing this love.  

Delio describes Franciscan prayer as a desire to grow in God’s life and love:  

Prayer is an invitation to grow in love: as we grow into God’s life, God’s life grows in us. We are reborn in the Spirit through the power of love, entering into the chaos and uncertainty of the world. Love does not retreat from suffering and pain but enters into the darkness of life with energy and hope that the future will be different; love creatively empowers life toward more life. Life in God is a gamble in love that requires faithful commitment, even when darkness persists and suffering prevails. To grow in love through prayer is to throw ourselves into the heart of God…. Only when we can weep at what is not yet loved can we live into a new reality; for love is waiting to be born. This is the heart of Franciscan prayer.