Otec Richard jmenuje odpuštění a milosrdenství jako dvě základní Boží vlastnosti:  

Kdysi jsem Boží milosrdenství vnímal jako trpělivou, laskavou toleranci, jakési neochotné odpuštění, ale nyní se pro mě milosrdenství stalo samozřejmým Božím sebe-pochopením, láskyplným dovolením, ochotným porušením pravidel tím, kdo pravidla vytvořil - mrknutím a úsměvem, pevným a radostným uchopením naší ruky, zatímco se chytáme svých hříchů a toužebně a nevěřícně hledíme na Boha. 

Milost je způsob, jak popsat tajemství odpuštění. Je to víc než popis něčeho, co Bůh tu a tam udělá, je to kdo Bůh je. Podle Ježíše "milosrdenství je to, co se mi líbí, ne oběť" (Mt 9,13; 12,7). Toto slovo se hebrejsky řekne hesed a znamená pevnou, trvalou, nezlomnou lásku. Někdy se toto slovo překládá jako "milující laskavost" nebo "smluvní láska". Bůh uzavřel smlouvu s celým stvořením (viz Gn 9,8-17) a nikdy neporuší božskou stranu smlouvy. Porušena je pouze z naší strany. Boží láska je nezlomná. Je vepsána do božského obrazu v nás. Je dána, sedí tam. To my se chytáme svých hříchů a bijeme se, místo abychom se odevzdali božskému milosrdenství. Toto odmítání odpuštění je formou pýchy, která říká: "Jsem lepší než milosrdenství. Přijmu ho jen tehdy, když jsem ho hoden a mohu si zachovat takzvanou sebeúctu." Pouze pokorný člověk, ten malý, může žít v a po milosrdenství.  

Tajemství odpuštění je konečným vstupem Boha do bezmoci. Podívejte se na chvíle, kdy jsme odpuštění odepřeli. Často je to náš poslední pokus udržet si nárok nad tím, komu nechceme odpustit. Je to způsob, jakým si nakonec udržujeme moc nebo se snažíme získat morální převahu nad druhým člověkem: "Budu tě držet v neodpuštění a ty to poznáš jen podle mého chladu, podle toho, že se nepodívám, podle toho, že se odmítám usmívat." Děláme to nenápadně, abychom si udrželi pocit nadřazenosti. Neodpuštění je forma moci nad druhým člověkem, způsob, jak s ním manipulovat, zahanbovat ho, ovládat a snižovat. Bůh v Ježíši veškerou takovou moc odmítá.  

Jestliže je Ježíš zjevením toho, co se děje uvnitř věčného Boha (viz Kol 1,15), což je jádrem křesťanské víry, pak jsme nuceni dojít k závěru, že Bůh je velmi pokorný. To je úžasné a těžko představitelné. Zdá se, že tento Bůh vůči nám nikdy nemá oprávněné nároky. Vzdávaje se toho, co jsme považovali za správnou Boží roli, tento Bůh "všechny mé hříchy strčil za Boží záda" (viz Iz 38,17).  

Nic nedosáhneme vlastní svatostí, ale desetitisíci odevzdání se milosrdenství. Celoživotně přijaté odpuštění nám umožňuje stát se milosrdenstvím. Milosrdenství se stává naší energií, naším smyslem. Možná jsme konečně osvícení a svobodní tehdy, když můžeme milosrdenství přijímat i rozdávat - bez placení a trestů.  

Father Richard names forgiveness and mercy as two of God’s essential qualities:  

I once saw God’s mercy as patient, benevolent tolerance, a kind of grudging forgiveness, but now mercy has become for me God’s very self-understanding, a loving allowing, a willing breaking of the rules by the One who made the rules—a wink and a smile, a firm and joyful taking of our hand while we clutch at our sins and gaze at God in desire and disbelief. 

Mercy is a way to describe the mystery of forgiveness. More than a description of something God does now and then, it is who God is. According to Jesus, “Mercy is what pleases me, not sacrifice” (Matthew 9:13, 12:7). The word is hesed in Hebrew, and it means steadfast, enduring, unbreakable love. Sometimes the word is translated as “lovingkindness” or “covenant love.” God has made a covenant with all of creation (see Genesis 9:8–17) and will never break the divine side of the covenant. It’s only broken from our side. God’s love is steadfast. It is written in the divine image within us. It’s given; it sits there. We are the ones who clutch at our sins and beat ourselves instead of surrendering to divine mercy. That refusal to be forgiven is a form of pride. It says, “I’m better than mercy. I’m only going to accept it when I’m worthy and can preserve my so-called self-esteem.” Only the humble person, the little one, can live in and after mercy.  

The mystery of forgiveness is God’s ultimate entry into powerlessness. Look at the times when we have withheld forgiveness. It’s often our final attempt to hold a claim over the one we won’t forgive. It’s the way we finally hold onto power or seek the moral high ground over another person: “I will hold you in unforgiveness, and you’re going to know it just by my coldness, by my not looking over there, by my refusal to smile.” We do it subtly, to maintain our sense of superiority. Non-forgiveness is a form of power over another person, a way to manipulate, shame, control, and diminish them. God in Jesus refuses all such power.  

If Jesus is the revelation of what is going on inside the eternal God (see Colossians 1:15), which is the core of Christian faith, then we are forced to conclude that God is very humble. That is amazing, and difficult to imagine. This God seems never to hold rightful claims against us. Abdicating what we thought was the proper role of God, this God “has thrust all my sins behind God’s back” (see Isaiah 38:17).  

We do not attain anything by our own holiness but by ten thousand surrenders to mercy. A lifetime of received forgiveness allows us to become mercy. Mercy becomes our energy, our meaning. Perhaps we are finally enlightened and free when we can both receive mercy and give it away—without payment or punishment.