"Otče, odpusť jim; nevědí, co činí." -Lukáš 23:34 

Autorka Megan McKenna se zamýšlí nad Ježíšovou schopností odpouštět a nad tím, jak jsme ke stejnému povoláni i my:  

Jsme stvořeni k tomu, abychom byli Ježíšovými přáteli, Božími přáteli, přáteli mezi sebou navzájem..... A tak začínáme tuto cestu stávání se, tento způsob bytí ve světě, vedeni Ježíšovými vlastními slovy a činy, které budeme opakovat znovu a znovu ve všech našich vztazích a v mnoha okamžicích našeho života.  

Podle Ježíšových vlastních slov a činů se stáváme přátelskými.

A cesta stávání se - cesta osvobození - je cestou odpuštění. Když jde Ježíš na kříž, mučený, v agónii, pokračuje v životě s láskou, odmítá páchat zlo, mluví pravdu, koná spravedlnost, stará se o všechny ostatní se soucitem a ke všem se vztahuje s odpuštěním a milosrdenstvím....  

Při svém utrpení patří Ježíšova první slova z kříže k jeho posledním slovům k přátelům (a světu): Otče, odpusť jim. Náš život duše, ducha, srdce jako lidských bytostí stvořených k Božímu obrazu začíná, mluví a naplňuje tato slova znovu a znovu. Otče, odpusť jim. Otče, odpusť nám.  

S Ježíšem se modlíme stále: Otče, odpusť jim. Je to Ježíšova základní modlitba s námi a za nás všechny, na všech cestách..... Musíme odpustit - musíme začít se slovy odpuštění jako s mantrou, která může proměnit naši mysl a duši. Když odpouštíme, nepovažujeme všechny ostatní za možné nepřátele, ale za možné sousedy, spojence a přátele. A pak musíme zapomenout - v tom smyslu, že si musíme vytvořit nové vzpomínky, začít vztahy znovu, otevřít dveře možností s různými způsoby, jak se k sobě navzájem vztahovat jako rovný s rovným, oba a všichni se záměrem plnosti a celistvosti života sdíleného a žitého společně jako jeden. [1] 

McKenna nám připomíná obtížnost opravdového odpuštění: 

Mnozí z nás se denně modlí Ježíšova slova s modlitbou Otče náš. V polovině modlitby říkáme: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům."... 

Tuto modlitbu se klouzavě modlíme při každé eucharistii a často i v osobních modlitbách. Přesto nás vyzývá bez jakékoli glejtu. Všichni důvěrně víme, jak těžké je odpustit někomu, kdo nás hluboce urazil a zranil..... Je těžké nechat minulost odejít a být nyní přítomen druhému člověku a všemu, co v nás vyvolal.... 

Je pro nás těžké zbavit se hořkosti, která jako by nám časem stoupala v hrdle jako žluč - i poté, co jsme sami sobě i druhým řekli slova odpuštění. Stále znovu a znovu se snažíme odpouštět téže osobě. Naše zlomená srdce znovu a znovu praskají.... Odpuštění je však největším Božím darem pro nás všechny, který nás osvobozuje, abychom mohli žít jako milované Boží děti. Odpuštění nás snad více než jakýkoli jiný čin připodobňuje Bohu. [2] 

“Father, forgive them; they do not know what they are doing.” —Luke 23:34 

Author Megan McKenna considers Jesus’ ability to forgive and how we are called to the same:  

We were created to be the friends of Jesus, the friends of God, friends with one another…. And so, we begin this journey of becoming, this way of being in the world guided by Jesus’s own words and actions that we will repeat over and over again in all our relationships and in so many moments of our lives.  

And the journey of becoming—of liberation—is the journey of forgiveness. As Jesus goes to the cross, tortured, in agony, he continues living with love, refusing to do evil, speaking the truth, doing justice, tending to all others with compassion, and relating to everyone with forgiveness and mercy….  

In his suffering, Jesus’s first words from the cross are among his last words to his friends (and the world): Father, forgive them. Our lives of soul, spirit, heart as human beings made in God’s image begin, speak, and fulfill these words over and over again. Father, forgive them. Father, forgive us.  

With Jesus, we pray always: Father, forgive them. It is Jesus’s foundational prayer with and for all of us, all ways…. We must forgive—we must begin with the words of forgiveness as a mantra that can transform our minds and souls. When we forgive, we do not consider all others as possible enemies but as possible neighbors, allies, and friends. And then we must forget—in the sense that we must make new memories, start relationships anew, open doors of possibility with different ways of relating to one another as equals, both and all intent on the fullness and wholeness of life shared and lived together as one. [1] 

McKenna reminds us of the difficulty of true forgiveness: 

Many of us pray the words of Jesus daily, with the Our Father. Midway through the prayer we say, “Forgive us our debts as we forgive those who are in debt to us.”… 

We glibly pray this at every Eucharist and often in our personal prayers. Yet, it calls on us without any glibness. All of us know intimately how hard it is to forgive someone who has deeply offended and hurt us…. It is difficult to let go of the past and be present now to the other person and to all that it triggered in us…. 

It is hard for us to let go of bitterness that seems to rise up in our throats over time like bile—even after we have said the words of forgiveness to ourselves, and to others. We struggle to forgive the same person over and over again. Our broken hearts crack again and again…. But forgiveness is God’s greatest gift to all of us, setting us free to live as the beloved children of God. Forgiveness, more than any other act, perhaps, makes us like God. [2]