Otec Richard Rohr popisuje, jak nás spiritualita zaměřená na stvoření otevírá hlubšímu spojení s Bohem:   

Spiritualita zaměřená na stvoření odhaluje naši lidskou aroganci, a možná právě proto se jí bojíme. Možná proto se bojíme uvěřit, že Bůh k nám promlouvá především prostřednictvím toho, co je. František z Assisi (1182-1226) byl v podstatě poustevník. Žil uprostřed přírody. Chceme-li, aby pro nás příroda ožila, musíme nějakou dobu žít uprostřed ní. Když se vzdálíme od hlasů lidí, pak skutečně začneme slyšet hlasy zvířat a stromů. Začnou k nám takříkajíc promlouvat. A my jim začneme odpovídat. Nazval bych to základní víra - základ pro osobní a biblickou víru.  

Byl jsem požehnán, že jsem mohl strávit několik půstů jako poustevník v přírodě. Když se zbavíme svých přístrojů a všech obvyklých referenčních bodů, je úžasné, jak skutečným a přesvědčivým se stává světlo a tma. Je úžasné, jak skutečnými se stávají zvířata. Je úžasné, jak moc si všímáme toho, co se každý den děje na stromě. Skoro jako bychom to všechno předtím neviděli a přemýšlíme, jestli jsme to vůbec někdy viděli. Myslím, že západní civilizace si neuvědomuje, jak vysokou cenu platíme za to, že jsme se oddělili od světa přírody. Jednou z cen je jistě nedostatek jakési přirozené kontemplace, přirozeného vidění. Čas strávený v poustevně mě znovu usadil do Božího vesmíru, do Boží prozřetelnosti a plánu. Měl jsem pocit, že jsem znovu sladěn s tím, co je. patřil jsem k němu a tím jsem byl zachráněn!  

Takže spiritualita stvoření je především přirozenou spiritualitou lidí, kteří se naučili vidět. Začínám si myslet, že velká část institucionálního náboženství je spíše k ničemu, pokud nemá základ v přirozeném vidění a přírodním náboženství.  

S něčím pravděpodobně nekomunikujeme, pokud jsme již nezažili jeho sdělení nám. Vím, že už třetí týden v poustevně jsem mluvil s ještěrkami na verandě, a nepochybuji o tom, že nějakým způsobem docházelo ke komunikaci. Nevím, jak bych to vysvětlil jinak. Byl jsem znovu připojen a oni byli znovu připojeni. 

Když jsme v míru, když s tím nebojujeme, když tento svět neopravujeme a neovládáme, když nejsme plní hněvu, můžeme jen začít milovat a odpouštět. Nic jiného nemá smysl, když jsme sami s Bohem. Jediné, co můžeme dělat, je nechat se unášet. Nemá cenu se ničeho držet, protože nic jiného nepotřebujeme. Myslím, že právě v tomto svobodném prostoru dochází k vyrovnání. František z takového vyrovnání žil. A myslím, že právě toto vyrovnání ohlásil světu v podobě uctívání a klanění se Bohu skrze přírodu. 

Father Richard Rohr describes how creation-centered spirituality opens us to a deeper connection to God:   

Creation spirituality reveals our human arrogance, and maybe that’s why we are afraid of it. Maybe that’s why we’re afraid to believe that God has spoken to us primarily through what is. Francis of Assisi (1182–1226) was basically a hermit. He lived in the middle of nature. If we want nature to come to life for us, we have to live in the middle of it for a while. When we get away from the voices of human beings, then we really start hearing the voices of animals and trees. They start talking to us, as it were. And we start talking back. Foundational faith, I would call it—the grounding for personal and biblical faith.  

I have been blessed to spend several Lents living as a hermit in nature. When we get rid of our devices and all the usual reference points, it is amazing how real and compelling light and darkness become. It’s amazing how real animals become. It’s amazing how much we notice about what’s happening in a tree each day. It’s almost as if we weren’t seeing it all before, and we wonder if we have ever seen at all. I don’t think that Western civilization realizes what a high price we pay for separating ourselves from the natural world. One of the prices is certainly a lack of a sort of natural contemplation, a natural seeing. My times in the hermitage re-situated me in God’s universe, in God’s providence and plan. I had a feeling of being realigned with what is. I belonged and was thereby saved!  

So, creation spirituality is, first of all, the natural spirituality of people who have learned how to see. I am beginning to think that much of institutional religion is rather useless if it is not grounded in natural seeing and nature religion.  

We probably don’t communicate with something unless we have already experienced its communications to us. I know by the third week at my hermitage I was talking to lizards on my porch, and I have no doubt that somehow some communion was happening. I don’t know how to explain it beyond that. I was reattached, and they were reattached. 

When we are at peace, when we are not fighting it, when we are not fixing and controlling this world, when we are not filled with anger, all we can do is start loving and forgiving. Nothing else makes sense when we are alone with God. All we can do is let go. There’s nothing worth holding on to, because there is nothing else we need. It’s in that free space, I think, that realignment happens. Francis lived out of such realignment. And I think it is the realignment that he announced to the world in the form of worship and adoration of God through nature.