Teolog Howard Thurman (1899-1981) se dělí o posvátné spojení s přírodou, které poprvé zažil jako dítě:  

Když jsem byl mladý, nacházel jsem v přírodě více společnosti než mezi lidmi....  

Noc měla pro mé dětství význam, protože noc mi byla víc než společníkem. Byla to přítomnost, výmluvné klima. V noci bylo něco, co jako by přikrývalo mého ducha jako jemná deka. Noci na Floridě, když jsem vyrůstal... nebyly temné, byly černé. Když nebyl měsíc, hvězdy visely jako lucerny, tak blízko, že jsem měl pocit, že by se člověk mohl natáhnout a vytrhnout je z nebe. Noc měla svůj vlastní jazyk.... To mě uklidňovalo a přistihl jsem se, že si přeji, aby noc spěchala a přišla, protože pod jejím příkrovem by se moje mysl mohla toulat. Cítila jsem se objatá, zahalená, držená v bezpečí. Nějakým fantastickým způsobem mi noc patřila. Věděla jsem, že všechna malá tajemství mého života a mého srdce a všechny mé nejintimnější a nejosobnější myšlenky nebudou porušeny, když je před sebou v noci rozprostřu. Když se mi přes den něco nepovedlo, vyřešila jsem to ve tmě, když jsem ležela ve své posteli, kolébána noční oblohou....  

Okeán a řeka se se mnou spřátelily, když jsem byl ještě dítě.... Často, když byl odliv … [tam] bylo víc než kilometr nabaleného písku.... Zde jsem našel, sám, zvláštní požehnání. Oceán a noc společně obklopovaly můj malý život jistotou, kterou nemohlo urazit chování lidských bytostí. Noční oceán mi dával pocit bezčasí, existence mimo dosah přílivu a odlivu okolností. Cítil jsem, že smrt je v této přírodní náruči bezvýznamná.

Až bouře na Floridě, kde Thurman vyrůstal, nevyvolávaly strach: 

Když se strhla bouře, větve velkého dubu na našem dvorku praskaly a padaly. Nejvyšší větve dubu se však kývaly a ustupovaly jen natolik, aby se zachránily před utržením. Potřeboval jsem sílu toho stromu a stejně jako on jsem se chtěl udržet na zemi. Nakonec jsem zjistil, že mezi mnou a dubem je jedinečný vztah. Mohl jsem sedět opřený zády o jeho kmen a pociťovat stejný klid, jaký ke mně přicházel v noci v posteli. Mohl jsem sáhnout do tichých míst svého ducha, vytáhnout své modřiny a radosti, rozložit je a mluvit o nich. Mohl jsem s dubem mluvit nahlas a věděl jsem, že mi rozumí. I on byl součástí mé reality, stejně jako les, noc a bušící příboj, moji nejranější společníci, kteří mi dávali prostor.  

Theologian Howard Thurman (1899–1981) shares the sacred connection to nature he first experienced as a child:  

When I was young, I found more companionship in nature than I did among people….  

Nightfall was meaningful to my childhood, for the night was more than a companion. It was a presence, an articulate climate. There was something about the night that seemed to cover my spirit like a gentle blanket. The nights in Florida, as I grew up … were not dark, they were black. When there was no moon, the stars hung like lanterns, so close I felt that one could reach up and pluck them from the heavens. The night had its own language…. This comforted me and I found myself wishing that the night would hurry and come, for under its cover, my mind would roam. I felt embraced, enveloped, held secure. In some fantastic way, the night belonged to me. All the little secrets of my life and heart and all of my most intimate and private thoughts would not be violated, I knew, if I spread them out before me in the night. When things went badly during the day, I would sort them out in the dark as I lay in my bed, cradled by the night sky….  

The ocean and the river befriended me when I was a child…. Often, when the tide was low … [there was] more than a mile of packed sand…. Here I found, alone, a special benediction. The ocean and the night together surrounded my little life with a reassurance that could not be affronted by the behavior of human beings. The ocean at night gave me a sense of timelessness, of existing beyond the reach of the ebb and flow of circumstances. Death would be a minor thing, I felt, in the sweep of that natural embrace. 

Even the storms in Florida where Thurman grew up did not provoke fear: 

When the storms blew, the branches of the large oak tree in our backyard would snap and fall. But the topmost branches of the oak tree would sway, giving way just enough to save themselves from snapping loose. I needed the strength of that tree, and, like it, I wanted to hold my ground. Eventually, I discovered that the oak tree and I had a unique relationship. I could sit, my back against its trunk, and feel the same peace that would come to me in my bed at night. I could reach down in the quiet places of my spirit, take out my bruises and my joys, unfold them, and talk about them. I could talk aloud to the oak tree and know that I was understood. It, too, was a part of my reality, like the woods, the night, and the pounding surf, my earliest companions, giving me space.