Otec Richard Rohr poprvé rozvinul své chápání mentorství při studiu mužských iniciačních obřadů z kultur a tradic celého světa.  

Slovo "mentor" pochází z řecké mytologie. Mentor bylo jméno moudrého a důvěryhodného Odysseova rádce. Když se Odysseus vydal na svou dlouhou cestu, pověřil Mentora vedením svého syna Télemacha jako jeho učitele a strážce jeho duše.  

Po věrohodných rádcích toužíme na každé etapě naší cesty. V západní kultuře, a dokonce i v křesťanské tradici, máme jen málo průvodců, kteří by nás vedli do hloubky celé životní cesty. Nemáme téměř žádné mentory, kteří by jím sami prošli a vrátili se, aby nás jím provedli.Samozřejmě existuje mnoho šéfů, duchovních, koučů a učitelů, kteří mladším lidem ochotně poradí, jak "vyřešit" jejich problémy, aby byli zase "normální", ale skutečný mentor vede lidi do jejich problémů a přes ně. Působí to trochu chaoticky a divoce, ale zároveň svým způsobem úžasně. Moudrý mentor vede někoho do jeho vlastního středu a do středu, ale oklikou, využívá jeho dva kroky vzad, aby ho vedl tři kroky vpřed. Může to vypadat neproduktivně, ale ve skutečnosti je to cesta Boží moudrosti. [1]  

Potřebujeme, aby s námi byl někdo solidární, abychom se mohli naučit, co to znamená být solidární sami se sebou, a nakonec i s ostatními. Zapomněli jsme, jak Ježíš formoval své učedníky? Všechna Ježíšova slova v evangeliích si můžeme přečíst během několika hodin, ale Ježíš strávil disciplinací lidí, kteří ho následovali, dlouhé tři roky. To, co jim dal, nebyla ani tak jeho slova, ale jeho příklad a jeho energie, jeho čas a jeho dotek. "Kde bydlíte?" zeptali se první dva Ježíšovi učedníci. "Pojďte se podívat," odpověděl jim, "a tak se šli podívat, kde bydlí, a zůstali s ním po zbytek toho dne" (Jan 1,39).Jak výmluvné vyprávění! V Janově evangeliu jeden z učedníků dokonce položil Ježíšovi hlavu na prsa (viz Jan 13,23-25).Věděli, jak se předává energie: ne primárně kázáním a knihami, ale vztahy a přítomností.  

Nepochybuji o tom, že jedním z hlavních důvodů, proč jsem ve svém životě dokázal některé zajímavé věci, je množství mužů, kteří ve mě v průběhu mé formace věřili. Vzpomínám si na jednoho starého řeholníka, který mi jako mladému františkánovi řekl: "Richarde, chci, abys vždy důvěřoval své intuici. Slib mi, že jim budeš vždycky věřit, i když se budou občas mýlit. Směr je správný a já osobně za tebe budu bojovat v pozadí, pokud k tomu někdy dojde." A tak jsem se rozhodl, že se za tebe postavím. Je třeba říkat víc? Toho dne byl mým duchovním otcem a jeden důvěryhodný duchovní otec, matka, přítel nebo mentor může vynahradit stovku těch negativních. [2]  

Father Richard Rohr first developed his understanding of mentoring while studying male initiation rites from cultures and traditions throughout the world.  

The word “mentor” comes from Greek mythology. Mentor was the name of the wise and trusted counselor of Odysseus. When Odysseus went on his long journey, he put Mentor in charge of his son, Telemachus, as his teacher and the guardian of his soul.  

We long for believable mentors on every stage of our journey. In Western culture and even in the Christian tradition, we have few guides to lead us deeply into life’s full journey. We have almost no mentors who have been there themselves and who have come back to guide us through. Of course, there are many bosses, ministers, coaches, and teachers who will happily tell younger people how to “fix” their problems, so they can be “normal” again, but a true mentor guides people into their problems and through them. It feels a bit messy and wild, but also wonderful in some way. A wise mentor leads someone to their own center and to the Center, but by circuitous paths, using their two steps backward to lead them three steps forward. It may look unproductive, but it is really the wisdom path of God. [1]  

We need someone to be in solidarity with us, so we can learn what it means to be in solidarity with ourselves, and eventually with others. Have we forgotten how Jesus formed his disciples? We can read all the words of Jesus in the Gospels in a matter of hours, but Jesus spent three long years discipling the people who followed him. What he gave them was not so much his words but his example and his energy, his time and his touch. “Where do you live?” said the first two disciples of Jesus. “Come and see,” he replied, “so they went and saw where he lived, and stayed with him the rest of that day” (John 1:39). What a telling account! In John’s Gospel, one of his disciples even laid his head on the breast of Jesus (see John 13:23–25). They knew how energy was passed: not primarily by sermons and books, but by relationships and presence.  

I have no doubt that one of the main reasons I have done some interesting things in my life is the number of men who believed in me throughout my formation. I remember one old friar who told me as a young Franciscan, “Richard, I want you always to trust your intuitions. Promise me that you will always trust them, even if they are wrong once in a while. The direction is right and I will personally fight for you in the background if it ever comes to that.” Need I say more? He was my spiritual father on that day, and one trustworthy spiritual father, mother, friend, or mentor can make up for a hundred negative ones. [2]