Julianova zjevení nabízejí láskyplnou alternativu k zaměření na hřích, které bylo charakteristické pro teologii její doby. Mirabai Starrová píše: 

Juliana z Norwiche je známá svou radikálně optimistickou teologií. Nikde to není osvětleno lépe než v jejích úvahách o hříchu. Když Juliána požádala Boha, aby ji poučil o této znepokojivé otázce, otevřel svou Božskou bytost a jediné, co v ní mohla vidět, byla láska. Každá menší pravda se rozplynula v tomto bezbřehém oceánu.... 

Juliana se vyznává, 

Pravdou je, že jsem neviděl žádný hřích. Věřím, že hřích nemá žádnou podstatu, ani částečku bytí, a nelze ho vůbec odhalit jinak než podle bolesti, kterou způsobuje. Pouze bolest má podstatu, a to jen na chvíli, a slouží k tomu, abychom se očistili, poznali sami sebe a prosili o milost. [1]  

Starr objasňuje, kam Julián umístil dopad hříchu:  

Julian nás informuje, že utrpení, které si způsobujeme sami svými činy chamtivosti a nevědomosti, je jediným trestem, který snášíme. Bůh, který je vše-láska, je "neschopný hněvu". A tak je naprostou ztrátou času, uvědomuje si Julián, utápět se ve vině. Skutečně pokorné je, když jsme klopýtli, co nejrychleji se zvednout na nohy a vrhnout se do Boží náruče, kde si vzpomeneme, kdo skutečně jsme.  

Pro Juliána nemá hřích žádnou podstatu, protože je to absence všeho, co je dobré a laskavé, milující a starostlivé - všeho, co je od Boha. Hřích není nic jiného než odloučení od našeho božského zdroje. A odloučení od Svatého není nic jiného než iluze. Vždy a navždy jsme "oned" v lásce s naším Milovaným. Proto hřích není skutečný; skutečná je pouze láska. Julián k tomuto závěru nepotřeboval titul z božství. Stačilo, aby se vydala do hraniční země smrti, kde byla zahrnuta do láskyplného objetí Svatého, který ji ujistil, že ji miluje od chvíle, kdy ji stvořil, a bude ji milovat až do konce časů. A právě touto velkou láskou, jak prozradil, miluje všechny bytosti. Naším jediným úkolem je pamatovat na to a radovat se.  

Na konci, říká Julián, bude vše jasné.  

Poté nikdo z nás nebude nijak pohnut, aby řekl: Pane, kdyby to bylo jinak, bylo by všechno v pořádku. Místo toho budeme všichni jednohlasně hlásat: Milovaný, ať jsi požehnaný, protože je to tak: všechno je v pořádku. [2]  

To, že Juliána "neviděla v Bohu hněv", ji nesvádí k tomu, aby se beztrestně dopouštěla škodlivého chování. Naopak, svoboda, kterou nachází v Boží bezpodmínečné lásce, ji nutí ještě více usilovat o to, aby byla hodna jeho milosrdenství a milosti. Přesto neplýtvá energií na lítost. Navrhuje, abychom se i my ... pustili do svatého úkolu milovat Boha celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.  

Julian’s revelations offer a loving alternative to the focus on sin which characterized the theology of her time. Mirabai Starr writes:  

Julian of Norwich is known for her radically optimistic theology. Nowhere is this better illumined than in her reflections on sin. When Julian asked God to teach her about this troubling issue, he opened his Divine Being, and all she could see there was love. Every lesser truth dissolved in that boundless ocean…. 

Julian confesses, 

The truth is, I did not see any sin. I believe that sin has no substance, not a particle of being, and cannot be detected at all except by the pain it causes. It is only the pain that has substance, for a while, and it serves to purify us, and make us know ourselves and ask for mercy. [1]  

Starr clarifies where Julian located the impact of sin:  

Julian informs us that the suffering we cause ourselves through our acts of greed and unconsciousness is the only punishment we endure. God, who is All-Love, is “incapable of wrath.” And so it is a complete waste of time, Julian realized, to wallow in guilt. The truly humble thing to do when we have stumbled is to hoist ourselves to our feet as swiftly as we can and rush into the arms of God where we will remember who we really are.  

For Julian, sin has no substance because it is the absence of all that is good and kind, loving and caring—all that is of God. Sin is nothing but separation from our divine source. And separation from the Holy One is nothing but illusion. We are always and forever “oned” in love with our Beloved. Therefore, sin is not real; only love is real. Julian did not require a Divinity degree to arrive at this conclusion. She simply needed to travel to the boundary-land of death where she was enfolded in the loving embrace of the Holy One, who assured her that he had loved her since before he made her and would love her till the end of time. And it is with this great love, he revealed, that he loves all beings. Our only task is to remember this and rejoice.  

In the end, Julian says, it will all be clear.  

Then none of us will be moved in any way to say, Lord, if only things had been different, all would have been well. Instead, we shall all proclaim in one voice, Beloved One, may you be blessed, because it is so: all is well. [2]  

The fact that Julian “saw no wrath in God” does not tempt her to engage in harmful behaviors with impunity. On the contrary, the freedom she finds in God’s unconditional love makes her strive even more to be worthy of his mercy and grace. Yet she does not waste energy on regret. She suggests that we, too … get on with the holy task of loving God with all our hearts and all our minds and all our strength.