James Finley pojmenovává, jak utrpení Juliánovy doby rezonuje s tím naším:  

Juliana si za svého života velmi dobře uvědomovala utrpení světa. Byl to dýmějový mor, skutečně bolestivá smrt, která se přehnala a zabila mnoho a mnoho lidí. Viděla to. V té době byl zavražděn arcibiskup z Canterbury. Během této doby měla církev tři papeže a každý z papežů exkomunikoval dva další papeže. V této době probíhala stoletá válka s Francií. Velmi dobře si uvědomovala utrpení a krizi světa. Také jsem si jistá, že lidé, kteří přicházeli k oknu jejího kotviště nebo poustevny, aby si s ní promluvili o duchovním vedení, na ni vybalovali své zápasy, obavy a tak dále.  

Myslím si, že právě v tom nám může být Juliána obzvlášť užitečná - protože si uvědomujeme, v jak traumatizující době žijeme, v době politických sporů a svárů, brutality válek, násilí předsudků a ohrožení životního prostředí. Jsme na tyto věci citliví, jak se tedy naučit být uzdravující přítomností uprostřed až příliš často traumatizovaného a traumatizujícího světa? Jak nám může Juliánův vhled do tajemství kříže jako milující jednoty Boha s námi pomoci zůstat uprostřed utrpení pevně na zemi a přítomní a nenechat se jím tak snadno zmítat a přetěžovat v naší neustálé citlivosti a reakci na něj?" … 

Uprostřed naší doby, situace a okolností, v hloubce, v hlubinách, se nachází místo, které je v této jednotě s udržující Boží jednotou s námi hlubší, hlubší, hlubší, hlubší.[1]  

Anglická básnířka a spisovatelka Ann Lewinová poukazuje na houževnatost Juliánovy důvěry a naděje: 

"Všechno bude dobré" je jeden z Juliánových nejznámějších výroků, ale snad by nám bylo odpuštěno, kdybychom odpověděli: "To si snad děláte legraci."

"Všechno bude dobré" je jeden z Juliánových nejznámějších výroků. Jak může někdo, kdo si je vědom reality života, říci, že všechno bude dobré? Křesťané jsou někdy vinni tím, že nabízejí takovou lehkovážnou útěchu, která říká: "Nebojte se, zítra bude lépe." To není pravda. Zkušenost nám říká, že může být klidně hůř. Juliána žila v době, kdy se blahobyt potýkal s mnoha výzvami, a musela někdy skrze zuby říkat "všechno bude dobré": stejně jako my věděla, že je těžké udržet si tuto víru, když je kolem nás tolik věcí, které ji zpochybňují. [2]   

Lewin poukazuje na Juliáninu důvěru v Boha, která jí dodává odvahu: 

[Bůh] neřekl: Neřekl: "Nebudete napadeni, nebudete trápeni, nebudete znepokojeni, ale řekl: Nebudete přemoženi. Bůh si přeje, abychom dbali na jeho slova a byli vždy silní ve své jistotě, v blahobytu i v bědách, neboť nás miluje a má v nás zalíbení, a tak si přeje, abychom ho milovali, měli v něm zalíbení a velmi mu důvěřovali, a vše bude dobré. [3]  

James Finley names how the suffering of Julian’s time resonates with that of our own:  

Julian was keenly aware of the suffering of the world during her lifetime. It was the bubonic plague, a truly painful death that swept through and killed many, many people. She saw that. During this time, the Archbishop of Canterbury was murdered. During this time, the church had three popes and each pope excommunicated the other two popes. During this time, there was a hundred-year war with France. She was keenly aware of the suffering and the crisis of the world. Also, I’m sure the people who came to the window of her anchorhold or hermitage to talk with her for spiritual direction unburdened on her their struggles, their fears, and so on.  

I think this is where Julian can be especially helpful to us—because we’re so aware of the traumatizing age that we live in, a time of political strife and contention, the brutalities of war, the violence of prejudice, and threats to the environment. We’re sensitized to these things, so how do we then learn to be a healing presence in the midst of an all too often traumatized and traumatizing world? How can Julian’s insight into the mystery of the cross as God’s loving oneness with us help us to stay grounded and present in the midst of the suffering, and not be so easily thrown or overwhelmed by it in our ongoing sensitivity and response to it?… 

In the midst of our time, situation, and circumstances, in the deep down depths, there’s a place deeper, deeper, deeper, deeper in this oneness with God’s sustaining oneness with us. [1]  

English poet and author Ann Lewin points to the tenacity of Julian’s confidence and hope: 

“All shall be well” is one of Julian’s best-known sayings, but we could be forgiven, perhaps, for responding, “You must be joking.” How can anyone who is aware of the reality of life say that all will be well? Christians are sometimes guilty of offering the kind of facile comfort that says, “Don’t worry, things will be better tomorrow.” Experience tells us that they may very well be worse. Julian lived at a time when there were many challenges to well-being, and she must have said “All shall be well” through gritted teeth sometimes: she knew, as we do, that it is a struggle to hold on to that belief when there is so much around us to challenge it. [2]   

Lewin points to Julian’s trust in God for encouragement: 

[God] did not say: You will not be assailed, you will not be belabored, you will not be disquieted, but he said: You will not be overcome. God wants us to pay attention to his words and always to be strong in our certainty, in well-being and in woe, for he loves us and delights in us, and so he wishes us to love him and delight in him and trust greatly in him, and all will be well. [3]