V dnešní meditaci se učitel CAC James Finley podělí o svou osobní zkušenost s domácím násilím. Vyzýváme čtenáře, aby se uzemnili, když Finley popisuje, jak vyrůstal s násilnickým otcem alkoholikem. Od svých dvanácti let v noci nespával a bál se o bezpečí své matky. 

Pokud měl otec dobrou náladu, když jsem šel nahoru do postele, měl jsem pocit, že je pro mě bezpečné jít spát. Ale dost často už měl rozzlobenou náladu, když jsem já a moji mladší sourozenci šli spát. A tak jsem bděla, seděla nahoře na schodech, poslouchala a snažila se zjistit, jestli [naši matku] zase bije, chytá ji za ruce, tahá ji za vlasy, nebo ji začíná.... 

V těchto neustálých traumatizujících podmínkách jsem se naučil přežívat tím, že jsem byl hyperpozorný a hledal první známky toho, že se otec začíná zlobit na matku, mladší bratry nebo na mě. Naučila jsem se přežívat tak, že jsem byla co nejpasivnější a snažila se dělat vše, co po mně otec chtěl, abych nevyvolala jeho vztek..... Nejvíce ze všeho jsem se naučil přežít tím, že jsem byl co nejvíce vnitřně zakotven v Boží podpůrné přítomnosti, která mě před ničím nechránila, i když mě nevysvětlitelně podpírala v neustálých atmosférických traumatech, která v těch dnech prostupovala mým životem.  

V touze po útěše si Finley vytvořil oltář s Biblí a obrazy Ježíše, Marie a svatých, u kterého se každý večer modlil.  

Když se nyní ohlížím za těmito zážitky, nejvíce mi vystupuje do popředí pravda o probouzejícím se srdci, kterou znají ti, kdo měli to štěstí a zažili ji. Touto pravdou je překvapivé poznání, že ze skrytých hlubin temnoty, která je příliš strašná na to, aby se dala pojmenovat nebo vysvětlit, se může vynořit Bůh jako svrchovaná, tichá přítomnost, která nás s úžasem a vděčností nese vpřed do sfér jasnosti a naplnění, které bychom si sotva dokázali představit....  

Vzpomínám si, jak jsem se večer chodil modlit do svého pokoje. Když jsem klečela na podlaze s růžencem omotaným kolem rukou, tma, ve které jsem klečela, byla na povrchu jen tmou pokoje osvětlenou modrým světlem vigilní svíce, která prosvítala skrz skleněnou nádobu..... Na nekonečně hlubší, vnitřní úrovni byla tma, ve které jsem klečela při modlitbě, prvotní tmou, ve které mě skrytá Boží přítomnost podporovala způsobem, který jsem nemohla a nepotřebovala pochopit.... 

Při zpětném pohledu na tyto okamžiky vidím, jak mě Bůh vedl do tajemných a paradoxních vod, v nichž jsem byl pozván, abych si uvědomil, že v konečném důsledku neexistuje žádná zeď, žádná bariéra mezi protikladnými oblastmi traumatu a transcendence, které se v průběhu našeho života setkávají, prolínají a vzájemně se prostupují nekonečně rozmanitými způsoby. 

In today’s meditation, CAC teacher James Finley shares his personal experience with domestic abuse. We invite readers to ground themselves as Finley describes growing up with a violent, alcoholic father. Beginning at age twelve, he stayed awake at night, terrified for his mother’s safety. 

If my father was in a good mood when I went upstairs to bed, I felt it was safe for me to go to sleep. But quite often he would already be in an angry mood when I and my younger siblings went to bed. And so I would keep my vigil, sitting at the top of the stairs, listening, trying to figure out if he was just hitting [our mother] again, grabbing hold of her, pulling her hair, or if he was starting to kill her.… 

It was in these ongoing traumatizing conditions that I learned to survive by being hypervigilant, looking for the first signs that my father was beginning to become angry at my mother, my younger brothers, or me. I learned to survive by being as passive as I could, doing my best to do whatever my father wanted me to do, so as not to trigger his rage…. Most of all, I learned to survive by being as interiorly grounded as I could be in God’s sustaining presence, which protected me from nothing, even as it inexplicably sustained me in the ongoing, atmospheric traumas that pervaded my life in those days.  

Seeking solace, Finley created an altar with the Bible, and images of Jesus, Mary, and the saints, at which he prayed every night.  

As I look back at these experiences now, what most stands out to me is a truth of the awakening heart known to those who have been fortunate enough to have experienced it. This truth being the surprising realization that from the hidden depths of a darkness too terrible to name or explain, God can emerge as a sovereign, silent presence that carries us forward, amazed and grateful, into realms of clarity and fulfillment that we could scarcely have imagined.…  

I recall how I would go to my room in the evening to pray. As I knelt on the floor with my rosary wrapped around my hands, the darkness in which I was kneeling was, at the surface level, merely the darkness of the room illumined by the blue light of the vigil candle shining through its glass container…. At an infinitely deeper, more interior level, the darkness in which I knelt in prayer was the primordial darkness in which God’s hidden presence was sustaining me in ways I could not and did not need to comprehend.… 

In looking back at these moments, I can see how I was being led by God into enigmatic and paradoxical waters in which I was invited to realize that ultimately speaking there is no wall, no barrier between the polar opposite realms of trauma and transcendence that meet and merge and interpenetrate each other in endlessly varied ways throughout our lives.