Učitelka CAC Barbara Holmesová nachází sílu v kolektivním vyprávění příběhů:  

Oživují nás příběhy, které vyprávíme o své realitě, o svém těle, o svém duchu a o svém Bohu. Tyto příběhy jsou pro nás výzvou a zneklidňují nás. Dotýkají se nás v místech, kam fakta málokdy dosáhnou, a často nás pohnou k činům. Většina náboženství obsahuje více příběhů než cokoli jiného. Kdykoli je Ježíšovi položena nějaká otázka, odpovídá příběhem, podobenstvím. "Neřekl jim nic, aniž by použil podobenství" (Mt 13,34).  

Vyprávíme si příběhy, protože každý z nás něco přežil, protože příběhy jsou rozcestníky z minulosti, které nám napovídají o budoucnosti. A konečně, naše příběhy jsou svědectvím pro další generace a příležitostí pochopit univerzální i konkrétní v příbězích o traumatech, uzdravení a přežití. [1] 

Ta-Nehisi Coates v dopise svému synovi pojmenovává důležitost příběhu každého člověka:  

Vychoval jsem tě k úctě ke každé lidské bytosti jako k jedinečné a stejnou úctu musíš rozšířit i na minulost. Otroctví není nedefinovatelná masa masa masa. Je to konkrétní, specifická zotročená žena, jejíž mysl je stejně aktivní jako vaše vlastní, jejíž škála citů je stejně široká jako vaše vlastní; která dává přednost tomu, jak dopadá světlo na jedno konkrétní místo v lese, která ráda rybaří tam, kde se víří voda v blízkém potoce, která miluje svou matku svým vlastním komplikovaným způsobem, myslí si, že její sestra mluví příliš nahlas, má oblíbenou sestřenici, oblíbené roční období, která vyniká v šití šatů a uvnitř sebe ví, že je stejně inteligentní a schopná jako kdokoli jiný. "Otrokyně" je tatáž žena narozená ve světě, který hlasitě hlásá lásku ke svobodě a tuto lásku zapisuje do svých základních textů, ve světě, v němž titíž profesoři tuto ženu považují za otrokyni, její matku za otrokyni, jejího otce za otroka, její dceru za otrokyni, a když se tato žena ohlédne do generací, vidí jen zotročené. Může doufat ve víc. Může si představit nějakou budoucnost pro svá vnoučata. [2] 

Holmes pokračuje:  

Když si dovolím podlehnout vyprávění příběhů, vnímám souvislosti s druhými, kterých si málokdy všimnu. Příběh černošské komunity slyším v příbězích o pronásledování Židů a pokusech o zničení kultur původních obyvatel Ameriky. Mé vzpomínky jsou specifické pro posvátné příběhy mé vesnice, ale tyto příběhy rezonují i s ostatními, kteří prošli podobnými okolnostmi....  

Příběh má budoucnost, protože příběhy nejsou uzavřeny v našich individuálních životech. Místo toho jsou uchovávány jako cenné prvky komunitní moudrosti. Naše příběhy nepotřebují příležitosti k úhlednému rozuzlení; stačí je jen znovu a znovu vyprávět … vyslechnout a přemýšlet o nich, než se začne tančit - a tančit se začne znovu, protože když jako jednotlivci ztratíme naději a radost, komunita sáhne hluboko do svých společných zdrojů a znovu spustí rytmus. Poklepávají nohama a bubnují na Boží zaslíbení. [3]

CAC teacher Barbara Holmes finds strength in collective storytelling:  

We are revived by the stories that we tell about our reality, our bodies, our spirits, and our God. These stories challenge and unsettle us. They touch us in places that facts seldom reach and often move us to action. Most religions have more stories than anything else. Whenever Jesus is asked a question, he answers with a story, a parable. “He did not say anything to them without using a parable” (Matthew 13:34).  

We tell our stories because all of us have survived something, because stories are signposts from the past that give us clues about the future. Finally, our stories are a witness to the next generation and an opportunity to understand the universal as well as the particular in tales of trauma, healing, and survival. [1] 

Writing to his son, Ta-Nehisi Coates names the importance of each person’s story:  

I have raised you to respect every human being as singular, and you must extend that same respect into the past. Slavery is not an indefinable mass of flesh. It is a particular, specific enslaved woman, whose mind is active as your own, whose range of feeling is as vast as your own; who prefers the way the light falls in one particular spot in the woods, who enjoys fishing where the water eddies in a nearby stream, who loves her mother in her own complicated way, thinks her sister talks too loud, has a favorite cousin, a favorite season, who excels at dressmaking and knows, inside herself, that she is as intelligent and capable as anyone. “Slavery” is this same woman born in a world that loudly proclaims its love of freedom and inscribes this love in its essential texts, a world in which these same professors hold this woman a slave, hold her mother a slave, her father a slave, her daughter a slave, and when this woman peers back into the generations all she sees is the enslaved. She can hope for more. She can imagine some future for her grandchildren. [2] 

Holmes continues:  

When I allow myself to succumb to storytelling, I sense connections to others that I seldom notice. I hear the black community’s story in the stories of Jewish persecution and the attempts to destroy the cultures of Native people in the Americas. My memories are specific to the sacred stories of my village, but these stories also resonate with others who have endured similar circumstances.…  

There is a future because the stories are not locked up within our individual lives. Instead, they are held as precious elements of communal wisdom. Our stories do not need opportunities for neat resolution; they just need to be told over and over again … heard and pondered before the dancing begins—and the dancing will begin again because when we lose hope and joy as individuals, the community digs deep into its shared resources and starts the beat yet again. They tap their feet and drum the promises of God. [3]