Přiznali jsme Bohu, sobě i druhému člověku přesnou povahu svých křivd.
Krok 5 Dvanácti kroků

Richard Rohr označuje odpovědnost a vyznání za zásadní v procesu uzdravování: 

Raní křesťané byli povzbuzováni k účasti na uzdravující síle společné zpovědi: "Vyznávejte si tedy navzájem své hříchy a modlete se jeden za druhého, a to vás uzdraví" (Jak 5,16). Pátý krok Dvanácti kroků říká totéž. Je zřejmé, že určitá představa vzájemné odpovědnosti a osobní odpovědnosti za naše chyby a selhání je pro uzdravení nebo obnovení skutečných lidských vztahů nezbytná.  

Když si my lidé upřímně a pokorně "přiznáme" navzájem "přesnou povahu svých chyb", vždy dojde k lidskému a zlidšťujícímu setkání, které obě strany hluboce obohatí, a dokonce změní život - často navždy! Už to není cvičení, jak dosáhnout morální čistoty nebo znovu získat Boží lásku, ale ve skutečnosti přímé setkání s Boží láskou. Nejde o potrestání jedné strany, ale o osvobození obou stran. Bůh odolává našemu zlu a přemáhá ho dobrem, nebo jak by mohl Bůh totéž žádat od nás! Bůh nás šokuje a omračuje láskou. Jedině láska působí skutečnou, zdravou vnitřní proměnu. Nátlak, pocit viny, vyhýbání se nebo společenský tlak to nedokážou.  

Nic nového se nestane bez omluvy a odpuštění. To jsou božské technologie, které regenerují každou dobu a každou situaci. Ti "nespoutaní" jsou nejlépe připraveni k tomu, aby rozvázali zbytek světa. [1]  

Spisovatelka a aktivistka adrienne maree brownová normalizuje dělání chyb a práci na odpovědnosti namísto "rušení" druhých:  

Řekneme si, že jsme ublížili lidem a komu. Řekneme si proč a kdo a jak nám ublížil. Řekneme si, co uděláme, abychom se uzdravili a zahojili rány, které po nás zůstaly. Budeme zodpovědní, důslední ve své zodpovědnosti, všichni se budeme odnaučovat, všichni se budeme plazit k důstojnosti. Budeme se učit stanovovat a udržovat hranice, komunikovat bez manipulace, dávat a přijímat souhlas, žádat o pomoc, milovat své stíny, aniž bychom je nechali ovládat naše vztahy, a pamatovat, že jsme ze země, ze zázraku, z celku, z mohutné řeky - lásky, života, života, lásky.  

Všichni máme před sebou práci. Naše práce je ve světle. Nemáme dokonalou morální půdu, na které bychom mohli stát, utvářeni touto toxickou složitou dobou, jakou jsme. Možná nemáme čas ani emocionální kapacitu, abychom šli po každé cestě společně. Všichni se v tuto chvíli zmítáme v neznámu, jsme vyděšení, napjatí až za hranice svých možností, stydíme se a uvědomujeme si, že budoucnost je v našich rukou. Všichni musíme udělat svou práci. Být zodpovědní a jít se léčit, současně, nepřetržitě. Nikdy není pozdě. 

Nezrušíme nás. Vzdáme-li se této strategie [rušení], naučíme se společně jiné strategie, které nám nakonec pomohou tyto cykly prolomit, osvobodit budoucí generace od břemene naší společné i soukromé bolesti, nezanechat v kostech nic nevyslovitelného, žádnou hanbu v naší špíně.  

Každý z nás je vzácný. My společně musíme prolomit každý cyklus, který nám na to dává zapomenout. [2] 

Admitted to God, to ourselves, and to another human being the exact nature of our wrongs.
—Step 5 of the Twelve Steps 

Richard Rohr names accountability and confession as vital in the healing process: 

Early Christians were encouraged to participate in the healing power of communal confession: “So confess your sins to one another, and pray for one another, and this will cure you” (James 5:16). Step 5 of the Twelve Steps says the same thing. Clearly, some notion of peer accountability and personal responsibility for our mistakes and failures is essential to heal or restore actual human relationships.  

When we human beings honestly and humbly “admit” to one another “the exact nature of our wrongs,” we invariably have a human and humanizing encounter that deeply enriches both sides, and even changes lives—often forever! It’s no longer an exercise to achieve moral purity or regain God’s love, but in fact a direct encounter with God’s love. It’s not about punishing one side, but liberating both sides. God resists our evil and conquers it with good, or how could God ask the same of us?! God shocks and stuns us into love. Only love effects true, healthy inner transformation. Duress, guilt, shunning, or social pressure cannot do this.  

Nothing new happens without apology and forgiveness. These are the divine technologies that regenerate every age and every situation. The “unbound” ones are best prepared to unbind the rest of the world. [1]  

Writer and activist adrienne maree brown normalizes making mistakes and working towards accountability instead of “canceling” others:  

We will tell each other we hurt people, and who. We will tell each other why, and who hurt us and how. We will tell each other what we will do to heal ourselves, and heal the wounds in our wake. We will be accountable, rigorous in our accountability, all of us unlearning, all of us crawling towards dignity. We will learn to set and hold boundaries, communicate without manipulation, give and receive consent, ask for help, love our shadows without letting them rule our relationships, and remember we are of earth, of miracle, of a whole, of a massive river—love, life, life, love.  

We all have work to do. Our work is in the light. We have no perfect moral ground to stand on, shaped as we are by this toxic complex time. We may not have time, or emotional capacity, to walk each path together. We are all flailing in the unknown at the moment, terrified, stretched beyond ourselves, ashamed, realizing the future is in our hands. We must all do our work. Be accountable and go heal, simultaneously, continuously. It’s never too late. 

We will not cancel us. If we give up this strategy [of canceling], we will learn together the other strategies that will ultimately help us break these cycles, liberate future generations from the burden of our shared and private pain, leaving nothing unspeakable in our bones, no shame in our dirt.  

Each of us is precious. We, together, must break every cycle that makes us forget this. [2]