Učinili jsme rozhodnutí odevzdat svou vůli a své životy Bohu, jak jsme mu rozuměli.
-Krok 3 Dvanácti kroků 

Pro otce Richarda je odevzdání našeho života Bohu samotnou podstatou duchovního života: 

Odevzdání se bude vždycky připomínat umírání, a přesto je to nezbytná cesta k osvobození. Každému z nás trvá dlouho, než prostě přijme to, co je; přijme sebe, druhé, minulost, vlastní chyby a nedokonalost a zvláštnosti téměř všeho. Náš nedostatek přijetí odhaluje náš základní odpor k životu. Přijetí není naším režimem zdaleka tolik jako agrese, odpor, boj nebo útěk. Žádná z těchto reakcí nedosahuje hlubokých a trvalých výsledků skutečného přijetí a pokojného odevzdání se. Přijetí se stává nejpodivnějším a nejsilnějším druhem síly. Odevzdání se není vzdání se, jak si často myslíme; je to oddání se okamžiku, události, osobě a situaci. 

Naši vnitřní blokádu, která nám brání obrátit svou vůli, překonáme pouze rozhodnutím. Obvykle se tak nestane pomocí pocitu, pouhé myšlenky nebo verše z náboženského Písma. Je to samotná vůle, naše tvrdohlavá a sebezničující svévole, která musí být nejprve obrácena a předána. Nevzdává se snadno a obvykle jen tehdy, když to po nás vyžadují partneři, rodiče, děti, zdraví nebo okolnosti. Od mládí a podle svých schopností jsme všichni převzali kontrolu a snažili se všemožně projektovat svůj vlastní život. Naše kultura si vlastně neváží lidí, kteří "nepřebírají kontrolu". [1]  

Autorka Nadia Bolz-Weberová popisuje svou cestu ke střízlivosti jako cestu, na níž se neřídila ani tak vlastní vůlí, jako spíše vůlí Boží:  

Když jsem přestala pít, když jsem přestala chodit každý večer do barů a místo toho jsem chodila do kostelních sklepů, měla jsem pocit, že to není otázka vůle. Vlastně to bylo proti mé vůli a já jsem kvůli tomu zuřil. Hněval jsem se, že mi vzali chlast, když to byla jediná věc, na kterou jsem se mohl spolehnout, že mi alespoň trochu uvolní ty svaly na hrudi, které se mi zauzlovaly ze strachu a tlaku z pouhého lidského bytí….

Když jsem vystřízlivěl, nikdy jsem neměl pocit, že jsem se vytáhl za vlastní duchovní opánky. Místo toho jsem měl pocit, že jsem byl na jedné cestě k sebezničení a Bůh mě z ní vytáhl za límec, já beznadějně kopal, mával a [nadával]. Bůh se na mě podíval a řekl: "To je rozkošné," a pak mě uvrhl na úplně jinou cestu. [2] 

Richard pokračuje: 

Bill W. byl dost moudrý na to, aby z kapitulace udělal jasný 3. krok programu. Ježíš z něj udělal krok první: "Chce-li mě někdo následovat, ať se zřekne sám sebe" (Mk 8,34; Lk 9,23; Mt 16,24). Jsem si téměř jistý, že Ježíš měl na mysli přesně to, co Bill W.: radikální odevzdání své vůle Jinému, kterému důvěřujeme více než sobě. [3] 

Made a decision to turn our will and our lives over to God as we understood [God].
—Step 3 of the Twelve Steps 

For Father Richard, surrendering our lives to God is the very essence of a spiritual life:  

Surrender will always feel like dying, and yet it’s the necessary path to liberation. It takes each of us a long time to just accept—to accept what is; to accept ourselves, others, the past, our own mistakes, and the imperfection and idiosyncrasies of almost everything. Our lack of acceptance reveals our basic resistance to life. Acceptance isn’t our mode nearly as much as aggression, resistance, fight, or flight. None of these responses achieve the deep, lasting results of true acceptance and peaceful surrender. Acceptance becomes the strangest and strongest kind of power. Surrender isn’t giving up, as we often think; it’s a giving to the moment, the event, the person, and the situation. 

Our inner blockage to turning over our will is only overcome by a decision. It will not usually happen with a feeling, a mere idea, or a verse from religious Scripture. It is the will itself, our stubborn and self-defeating willfulness, that must first be converted and handed over. It doesn’t surrender easily, and usually only when it’s demanded of us by partners, parents, children, health, or circumstances. From the time we were young and according to our ability, we have all taken control and tried to engineer our own lives in every way possible. In fact, our culture doesn’t respect people who do not “take control.” [1]  

Author Nadia Bolz-Weber describes her path to sobriety as less about following her own will than God’s:  

When I stopped drinking, when I stopped going to bars every night and instead went to church basements, it felt like it was not a matter of will. It was against my will, actually, and I was furious about it. I seethed about having had booze taken away from me when it was the one thing I could rely on to even slightly loosen those muscles in my chest that knot up from the fear and pressure of just being human….

Getting sober never felt like I had pulled myself up by my own spiritual bootstraps. It felt instead like I was on one path toward self-destruction and God pulled me off of it by the scruff of my collar, me hopelessly kicking and flailing and [cursing]. God looked at tiny, little red-faced me and said, “that’s adorable,” and then plunked me down on an entirely different path. [2] 

Richard continues: 

Bill W. was wise enough to make surrender a clear Step 3 in the program. Jesus made it step one: “If any want to follow me, let them renounce themselves” (Mark 8:34; Luke 9:23; Matthew 16:24). I’m pretty sure that Jesus meant exactly what Bill W. meant: a radical surrendering of our will to Another, whom we trust more than ourselves. [3]