Zdá se, že nejde jen o to, abyste celý život zůstali stejní, ale abyste rostli, skutečně rostli a otevírali se, rostli ve vidění, rostli ve vědomí.
-Paula D'Arcy

Paula D'Arcy, vedoucí retreatu, vypráví o tom, jak ji proměnil hluboký zármutek ze ztráty manžela a dcery, kterou způsobil opilý řidič: 

Moje povolání k této práci přicházelo pomalu, protože nepřišlo ze světla, ale ze zkušenosti temnoty. V tomto období jsem měla ohromný pocit, že všechno, čemu jsem kdy věřila, bylo příliš malé - ne nutně špatné, ale potřebovalo růst nebo se rozšířit. Jednou z věcí, s nimiž jsem se konfrontoval, byla moje představa, že důkazem milujícího Boha je, když jsou věci ve vašem životě příznivé. Ale tváří v tvář mé ztrátě a všemu, co se stalo, něco ve mně nemohlo popřít, že Bůh je přesto milující a se mnou. V mém vědomí se začínal odehrávat významný posun.  

Rostl ve mně také pocit, že temnota, kterou jsem pociťoval, není temnotou bez naděje. Tma byla světlá. Nebylo to něco, co bych v té době dokázal pojmenovat, prostě jsem cítil, že pochází z říše, která je větší než moje lidská zkušenost, a že mi chce pomoci, pokud se k ní obrátím.   

Hádám, že bych to nazvala silou lásky, a když jsem se s ní setkala, moje živost se zvýšila, a to přímo uprostřed zármutku. Na všech věcech, kterými jsem se dříve trápila a na které jsem se soustředila, už nezáleželo. Když jsem se soustředil na tuto lásku, můj pohled se zvětšil. Poprvé jsem pochopil, že nic neovládám. Život se odehrával sám od sebe a mně se začaly otevírat oči pro celý svět a všechno jeho utrpení. Nebyla jsem zdaleka první, kdo ztratil manžela nebo dítě, ale ve svém dřívějším pohodlném životě, než se to stalo mně, jsem o tom příliš nepřemýšlela. Ale teď, když bylo utrpení prožité, jsem si uvědomila, že je toho tolik, co musím změnit v tom, jak chápu život. Musel jsem překonat své staré závěry.  

Způsob, jakým jsem se během této doby modlil, se změnil. Před ztrátou byly mé modlitby prosbami za věci, v něž jsem doufal, že je budu mít, nebo přímluvami za druhé. Nyní moje jediná modlitba zněla: "Ukaž mi. Ukaž mi to," nebo "Nauč mě vidět." V této modlitbě jsem se modlil: "Ukaž mi to. Vedení z nitra mě skrze tuto modlitbu začalo proměňovat. Pocítil jsem upřímnou touhu pomoci druhým uvědomit si to, co jsem si začal uvědomovat já - že v dobách, na které neexistují snadné odpovědi a kdy je vaše utrpení velké, vám něco z nitra dokáže pomoci a chce vám pomoci. Volalo mě to dopředu, a jakmile jsem tomu věnoval plnou pozornost, i když se moje okolnosti nezměnily, měnil jsem se. Jak se mé srdce stále otevíralo, viděla jsem vše novýma očima.   

The point appears to be not just to stay the same your whole life but to grow, to really grow and open, grow in seeing, grow in awareness.
—Paula D’Arcy 

Retreat leader Paula D’Arcy recounts how she was transformed by the deep grief of losing her husband and daughter to a drunk driver:  

My call to this work came slowly because it didn’t come out of the light, it came out of an experience of darkness. During that period of time, I had an overwhelming sense that everything I had ever believed was too small—not necessarily wrong but needing to grow or expand. One of the things I confronted was my idea that the proof of a loving God was when things in your life were favorable. But in the face of my loss and all that had happened, something in me could not deny that God was nevertheless loving and with me. A considerable shift in my awareness was beginning to take place.  

I also had a growing sense that the darkness I felt was not a darkness without hope. The dark was luminous. It wasn’t something I could name at the time, I simply felt it to be from a realm greater than my human experience, and that it wanted to help me if I would turn toward it.   

I guess I would call it a force of love, and when I encountered it, my aliveness was heightened, right in the midst of the grief. All the things I used to worry about and focus on no longer mattered. As I focused on this love, my perspective grew. I understood for the first time that I wasn’t controlling anything. Life was happening on its own, and my eyes began to open to the whole world and all its suffering. I was hardly the first person to lose a husband or a child, but in my former comfortable life, before it happened to me, I hadn’t given this a lot of thought. But now that suffering was a lived experience, I realized there was so much I needed to change about how I understood life. I had to move beyond my old conclusions.  

The way I prayed changed during this time. Prior to my loss, my prayers had been petitions for things I hoped to have or intercessions for others. Now my one prayer was, “Show me. Show me,” or, “Teach me how to see.” A guidance from within began transforming me through that prayer. I felt a sincere desire to help others realize what I had begun to realize—that in the times for which there are no easy answers and when your suffering is great, something from within is able to help you, and wants to help you. It called me forward, and once I gave it my full attention, even though my circumstances were unchanged, I was changing. As my heart continued to open, I saw everything through new eyes.