Otec Richard popisuje, jak kontemplace podporuje naši proměnu: 

Můžeme zažít Absolutno v okamžiku proměny, který vše relativizuje a zve nás do světa lásky a milosti. Můžeme dovolit, aby se postupně měnily naše názory na politiku, ekonomiku, rasu a pohlaví. Ale tyto věci jsou jen jakési odznaky toho, jak jsme osvícení, pokud nenajdeme způsob, jak s nimi jít do hloubky. Pokud nebudeme vedeni k nějakému druhu kontemplativní praxe, která neustále odhaluje naše dualistické, hádavé a předpojaté způsoby myšlení, neposuneme se do nové fáze života. Budeme mít jen názory. To, co skutečně potřebujeme, je trvalá praxe, která přetváří a proměňuje naše srdce a mysl.  

Trvalá praxe kontemplace zahrnuje opuštění všech věcí, které používáme k definování našeho takzvaného odděleného já. Pomáhá nám získat přístup k našemu Pravému Já, k té části nás, která je vždy spojena s Bohem. Kontemplace nás učí, jak žít na tomto otevřeném místě, kde pozorujeme, jak realita přichází a odchází. Učíme se z ní a necháváme se jí měnit. [1] 

Brian McLaren navrhuje kontemplativní praxi zaměřenou na bytí "zde" s Bohem:  

Tady je prosté slovo, kterým se ukážeme, odpovíme tomu, kdo volá naše jméno. Tady je způsob, jakým pojmenováváme to, kde se nacházíme - příjemné či nepříjemné, žádoucí či nikoli, a prohlašujeme se za přítomné Boží přítomnosti.... 

Prosté slovo tu ... vyvrací předpoklad, že Boha máme pojmenovaného, vymyšleného a správně "zaměřeného". Místo toho nás staví takříkajíc do lesa, kde voláme, aby nás ten, kdo nás hledá, mohl najít: "Tady jsem, v přítomnosti tajemství. Tady jsem, v přítomnosti Přítomnosti, která přesahuje, překonává, přetéká a vymyká se každému pokusu o definici, popis, a dokonce i pojetí. Tady jsi ty, ať jsi kdokoli..... Kéž se skutečné Já a skutečné Ty staneme vzájemně přítomnými tady a teď."  

Ať už mám pocit, že hledám Boha a volám: "Je tu někdo?", nebo mám pocit, že Bůh volá mě, a já odpovídám: "Tady jsem!"

"Tady jsem," říká Bůh. Myslím, že prosté slovo tu dokáže něco úžasně komplexního. Jeho prostřednictvím se zjevuji. Vycházím z úkrytu. Nechávám se najít.... Toto vzájemné uznání tady se stává předehrou ke vzájemnému nezbytku....  

Takové probuzení zahajuje proměnu náboženského ... života v život duchovní, život s Bohem - ne později a jinde, ale tady a teď. O kolik vyšší, širší, hlubší a bohatší se stane náš život, když se probudíme do přítomnosti skutečného, divokého, tajemného, živého Boha.... Můžeme odpovědět prezentací [sebe sama] a říci: "Tady jsem, Pane. Představuji se ti, představuješ se mi." V tomto okamžiku se nám otevírají dveře. Začneme žít s neustálým Tady jsem a Tady jsi v našich srdcích, zvoucím k neustálému, životnímu spojení, nepřerušovanému společenství, celoživotnímu přátelství - počínaje právě tady a právě teď. [2] 

Father Richard describes how contemplation sustains our transformation: 

We can experience the Absolute in a transformative moment that relativizes everything and invites us into the world of love and grace. We can allow our opinions on politics, economics, race, and gender to gradually be changed. But these things are just sort of badges of how enlightened we are unless we find a way to go deep with them. Unless we are led to some kind of contemplative practices that continually reveal our dualistic, argumentative, and biased ways of thinking, we won’t move into a new stage of life. We’ll just have opinions. What we really need is a sustained practice that rewires and transforms our hearts and minds.  

The sustained practice of contemplation involves letting go of all the things that we use to define our so-called separate selves. It helps us access our True Self, the part of us that is always connected to God. Contemplation teaches us how to live in this open place where we watch reality come and go. We learn from it and let it change us. [1] 

Brian McLaren suggests a contemplative practice focused on being “here” with God:  

Here is the simple word by which we show up, respond to the one calling our name. Here is the way we name where we are—pleasant or unpleasant, desired or not—and declare ourselves present to God’s presence…. 

The simple word here … subverts the assumption that we have God named, figured out, and properly “targeted.” Instead, it places us out in the woods, so to speak, calling out so that we can be found by the one seeking us: “Here I am, in the presence of a mystery. Here I am, in the presence of a Presence who transcends, surpasses, overflows, and exceeds every attempt at definition, description, and even conception. Here you are, whoever you are…. May the real I and the real you become present to one another here and now.”  

Whether I feel I’m seeking God, calling out, “Is anybody here?” or whether I feel God is calling out to me and I respond, “Here I am!” I think the simple word here can do something amazingly comprehensive. Through it, I show up. I come out of hiding. I let myself be found…. This acknowledgement of mutual here-ness becomes the prelude to mutual nearness.…  

This kind of awakening begins the transformation of a religious … life into a spiritual life, a life with God—not later and elsewhere, but here and now. How much higher and wider and deeper and richer our lives become when we awaken to the presence of the real, wild, mysterious, living God…. We can respond with presentation [of ourselves], saying “Here I am, Lord. I present myself to you, presenting yourself to me.” We begin to live with a perpetual Here I am, and here you are, in our hearts, inviting constant, vital connection, unbroken communion, lifelong friendship—starting right here, starting right now. [2]