Mystik a teolog Howard Thurman (1899-1981) píše o kontemplativní praxi, kdy si uděláme čas na "soustředění se":  

Jak je dobré se soustředit!
Tiše sedět a dívat se, jak se sami se sebou míjíme!
Ulice naší mysli kypí nekonečným ruchem;
Naší duší se rozeznívají střety, hlučné ticho,
Když cosi hluboko v nás hladoví a žízní po klidné
  chvíli a odpočinkovém ukolébání....
Otázky přetrvávají: Co děláme se svým životem?
  Jaké jsou pohnutky, které řídí naše dny?
Jaký je smysl našeho konání? Kam se snažíme dojít?...
Znovu a znovu se otázky dobývají do čekajícího okamžiku.
Když nasloucháme, vznášejíce se skrze všechny drnčící ozvěny našich turbulencí, je tu zvuk jiného druhu -
hlubší tón, který zřetelně vyslovuje jen ticho srdce.
Přesouvá se přímo k jádru naší bytosti. Naše otázky jsou
  zodpovězeny.
Naše duše je osvěžena a my se vracíme zpět do provozu
 našeho každodenního kolotoče
s klidem Věčnosti do každého kroku.
Jak je dobré se soustředit! [1]

Duchovní ředitelka Caroline Oakesová píše o dopadu věrné praxe "soustředění se":

Důvodem, proč si autoři evangelií dali záležet na tom, aby do nich zahrnuli četná vyprávění o Ježíšově návratu do Boží přítomnosti, nebylo to, aby posluchači jejich poselství mohli žasnout nad tím, jak je Ježíš soustředěný v Bohu. Pisatelé evangelií nabízeli těm, kteří budou poslouchat jejich poselství, tehdy i nyní, pozvání, abychom tuto sílu sami zažili způsobem, který je reálný a relevantní pro náš každodenní život a vztahy.

Aktivní, angažovaní kontemplativci, kteří mění svět, si už od pouštních matek a otců třetího století uvědomují, jak moc tato výzva evangelia mění život, ba dokonce svět.  

A my můžeme také....  

Duchovní cesta začíná zastavením, soustředěním se v Bohu, a časem se stává neustálou a nepřetržitou modlitbou, uctíváním a spojením s Božským ve vás, které probouzí vaše bytostné já.... 

Tento opakovaný návrat do našeho středu je jakýmsi pohybem dovnitř a ven, dovnitř a ven, podobně jako dýchání: s nádechem získáváme sílu a klid, možná vhled, možná pocit nespravedlnosti, kterou je třeba napravit, a s výdechem se vracíme zpět do světa, abychom žili podle toho, co nám bylo dáno a co jsme přijali ... 

Když se věnujete některé z několika soustředěných praktik, které jsou nám dnes k dispozici, praktik, při nichž můžete jen tak být, sami, v tichu, ve vědomí svého nejvnitřnějšího já s Bohem, pak se časem stane něco svatého a mimořádného způsobem, který ... si nedokážeme představit ani předvídat. Blízkost vašeho vnitřního, vztahového života se změní, k sobě samému, k druhým, k Bohu i ke světu kolem vás. Váš vztah k vlastnímu životu se nenápadně, ale hluboce změní. [2] 

Mystic and theologian Howard Thurman (1899–1981) writes of the contemplative practice of making time to “center down”:  

How good it is to center down!  
To sit quietly and see one’s self pass by! 
The streets of our minds seethe with endless traffic; 
Our spirits resound with clashings, with noisy silences,  
While something deep within hungers and thirsts for the still  
   moment and the resting lull.… 
The questions persist: what are we doing with our lives?— 
   what are the motives that order our days?  
What is the end of our doings? Where are we trying to go?… 
Over and over the questions beat in upon the waiting moment.  
As we listen, floating up through all the jangling echoes  
   of our turbulence, there is a sound of another kind— 
A deeper note which only the stillness of the heart  
   makes clear.  
It moves directly to the core of our being. Our questions are  
   answered,  
Our spirits refreshed, and we move back into the traffic of  
   our daily round 
With the peace of the Eternal in our step.  
How good it is to center down! [1] 

Spiritual director Caroline Oakes writes of the impact of a faithful practice of “centering-in”: 

The reason the gospel writers made a point to include their many accounts of Jesus returning to the presence of God was not so that those hearing their message could marvel at how centered in God Jesus was. The gospel writers were offering those who would hear their message, then and now, an invitation to experience that power ourselves in ways that are real and relevant to our day-to-day lives and relationships.  

Active, engaged, world-changing contemplatives since the desert mothers and fathers of the third century have realized how life-transforming, even world-transforming, that gospel invitation is.  

And we can too….  

The spiritual journey begins with a pause, a centering-in-God pause, and over time becomes a constant and ceaseless prayer, an honoring of and a connection with the Divine in you that awakens your essential self…. 

This returning to our center again and again is a kind of in-and-out, in-and-out movement, like breathing: breathing in, we gather strength and calm, maybe an insight, maybe a sense of an injustice needing to be righted, and then breathing out, we go back out in to the world to live into what we’ve been given and what we’ve received…. 

When you engage in any one of several centering practices that are available to us today, practices in which you can just be, alone, in quiet, in awareness of your innermost self with God, then over time, something holy and extraordinary happens in ways that … we can’t imagine or foresee. The closeness of your inner, relational life will be changed, to yourself, to others, to God, and to the world around you. Your relationship to your own life will shift subtly but profoundly. [2]